Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Řekne-li se gulag, málokterý čtenář patřící k euroamerické kultuře bude mít jinou asociaci než jméno Alexandra Solženicyna (1918–2008). Svým dílem se stal zprostředkovatelem fantazmagorické skutečnosti sovětského represivního aparátu, místopiscem nepřístupných trestaneckých zón – novodobé říše mrtvých.

Pod názvem Evropa, v niž lze věřit vyšla před několika měsíci tzv. Pařížská výzva. Začíná těmito slovy: „Evropa patří nám a my patříme k Evropě. Její země jsou naším domovem; nemáme žádný jiný. Důvody, proč je nám Evropa drahá, přesahují naši schopnost vysvětlit je či ospravedlnit naši loajalitu vůči ní.

Následující text polského novináře Jana Maciejewského vyšel v únoru v polském týdeníku Plus Minus a vyvolal značnou diskusi. Nabízí netradiční a kontroverzní pohled na třicet let vývoje polské politiky a politické diskuse v optice současných politických změn.

Právník má zábrany odvolávat se bez dalšího na spravedlnost. Naproti tomu laik argumentuje spravedlností bez okolků, přičemž se řídí svými pocity. Kdo však uvažuje, rozpozná rozdíl mezi abstraktní právní ideou a konkrétním právním případem a vidí, že povznesenost myšlenky je vykoupena obsahovou chudobou a absencí reálných kontur.

Když se hovoří o nacionalismu v 19. a 20. století, bývají zmíněny fenomény jako státní nacionalismus, národní hnutí etnických skupin v rámci multinacionálních říší, popřípadě vznik Německa a Itálie jako příklady moderních států vzniklých na bázi moderní ideologie.

Nechtěl bych, aby tento text vyzněl příliš osobně či sentimentálně, ale nejspíš to tak stejně dopadne. Je o umírajících čtenářích, nebo spíše o odcházející starší generaci vášnivých čtenářů (a autorů, samozřejmě), které jsem jako dlouholetý šéfredaktor kulturních časopisů poznal a s nimiž mě spojovalo jakési intelektuální čtenářské přátelství na dálku.