Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Se zájmem jsem si v posledním čísle Kontextů ročníku 2017 přečetl úvahu Víta Hlouška „Rozšíření bitevního pole“ s podtitulem „Občanští demokraté a česká pravice v nových časech“.

Martin C. Putna vydal třetí díl své České katolické literatury, tentokrát díl poslední (1945–1989). Proto nejprve obecně k této „trojdílce“. Podle svých slov na ní MCP pracoval bezmála 25 let, od roku 1993. Dodejme sice banální, přesto obdivem nebo údivem naplňující zjištění.

Do Terčina údolí lze vstoupit cestou od starého pivovaru, anebo daleko slavnostněji velkou branou z roku 1797. Na francouzské bráně, „divadelním portálu“ celého údolí, si dali Buquoyové opravdu záležet, ozdo­bili ji vázami, a zdůraznili tak význam svého díla, zámeckého parku. Po válce, když byli Buquoyové vyhnáni ze svého panství, celý tento jedinečný areál zpustl. Zchátraly stavby a stavbičky, lesní zátiší a krajinářské partie zarostly houštím.

Prostor domova se v létě rozšiřuje také o letní byt a o krajinu, do níž je zasazen, napřed především o Svratku na Českomoravské vysočině (oficiálně zvanou Svratka v Čechách, na rozdíl od konkurenční Svratky Moravské, která mně osobně navždy zůstane neznámá); tady je zároveň ukotvena rodová paměť, městys, z nějž pochází dědeček a jehož významným občanem byl už jeho otec, pradědeček, je plný víceméně vzdálených příbuzných, všemožných dalších Kosteleckých.

Letos v létě tomu bude přesně čtyřicet let, kdy bylo v našem prostředí poprvé a naposled představeno fotografické dílo Josefa Sudka (1896–1976) v kontextu jeho vlastní umělecké sbírky. Dělo se tak dva roky po odchodu této enigmatické osobnosti českého umění, v souvislosti s převodem části této rozsáhlé umělecké kolekce do fondů Národní galerie v Praze.

Na výstavě posledních děl Henriho Matisse v Muzeu moderního umění v Novém Yorku došlo k jakémusi „škandálu“ v uvozovkách: jedna pozorná dáma totiž odkryla, že jeden z Matissových obrazů, představující plachetku na moři, visí obráceně. Hrůza! Když hlídač si netroufal chybu opravit, dáma stála na tom, aby přišel sám ředitel, který uznal, že má pravdu, dal obraz obrátit, aby visel správně, a veřejně odsoudil ledabylost svých zaměstnanců.

Ve Veselí na nejvyšším místě nad mořem, nad Cidlinou a nad denními radostmi a strastmi stojí kostel zasvěcený svatému Mikuláši Tolentýnskému. Dlouhé hodiny při pobožnostech se díváme na jeho obraz nad hlavním oltářem, na němž tento misionář je mučen jakýmisi divochy, kterým přinášel slovo Boží. Kostýlek má červenou věž, hodiny, které nejdou, a zvony, které volají do celého okolí, ohlašujíce „ranní“ a „velké“.

Z předcházejících stránek vidíme, že politika není jediným polem, na kterém se má exil uplatnit. Že není ani polem nejdůležitějším, ač je též veledůležitá. Je snad také již patrno, že se politický úkol nesmí oddělovat od úkolů jiných, že exilová politika musí vyrůstat z ostatní exilové kultury, neboť i ona je jednou z forem kulturního snažení, nač se při politikaření zapomíná. I politika musí být vědou i uměním, má kořeny v obou těchto činnostech.

Je to edice korespondence, ale čte se jako román v dopisech: kniha nazvaná citátem Promiňte tu čmáraninu (tak se jeden z korespondentů omlouval za svůj rukopis, když zrovna neměl psací stroj) obsahuje 432 dochovaných listů, které si v letech 1953–1968 vyměnili dva kulturní činitelé českého exilu Ladis

„Když na své životní pouti ve věku padesáti let jsem se proti své vůli náhle ocitl mezi exulanty, viděl jsem zpod svých brýlí lidi a věci tak podivné, že jsem svým očím zprvu ani věřit nechtěl. Mnozí exulanti mezi sebou se prali a sobě spílali, na své společné nepřátele docela zapomínajíce. Mnozí jeden druhému nadávali, vždy druhého a nikdy sebe sami pokládajíce za příčinu svého neštěstí.