Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Historičku literatury Ivanu Ryčlovou jsem zastihl koncem ledna u ní v Horních Mísečkách v Krkonoších, kde mimo jiné zrovna pracovala na studii o Alexandru Solženicynovi, jež se objeví ve druhém čísle letošních Kontextů. Už v devadesátých letech jsme se občas setkali v redakci časopisu Svět a divadlo, s nímž jsme tehdy pravidelně spolupracovali.

Alain Besançon vydal v roce 2015 knihu Problèmes religieux contemporains (Náboženské otázky současnosti), která letos vyjde také česky. Zabývá se v ní otázkami víry a církve v současném světě.

„Kdyby byl svět jedním státem, měl by mít za hlavní město Konstantinopol,“ pronesl prý Napoleon Bonaparte. Autenticita podobných výroků se samozřejmě prověřuje velmi obtížně, nicméně tento je natolik pravdivý, že by se vůbec nešlo divit tomu, kdyby byl připsán zrovna Napoleonovi. Konstantinopol (česky Cařihrad), dnes Istanbul, se jednak přímo fyzicky rozkládá mezi Evropou a Asií, jednak se v jeho historii odrážejí podstatné proudy světových dějin.

Pojmy národnost a národní stát se vracejí na scénu v podobě, o níž jsme si mysleli, že v Evropě nenávratně zeslábla, totiž jako bojová hesla. Národnost se opět interpretuje jako výzva ke konfrontaci, a to uvnitř i vně národního společenství. Jsme překvapeni vášnivou rétorikou, která k nám občas doléhá od některých sousedů, včetně osočování názorových soupeřů z národní zrady.

Kdo si ještě do října 2017 myslel, že nacionalismus je pouze reziduální záležitostí postkomunistických zemí, jako je Polsko nebo Maďarsko, musel být nutně překvapen událostmi na Pyrenejském poloostrově. Zde se střetly hned dva „nacionalismy“, oba starobylé, dobře politicky i ideově zdůvodněné, opatřené nutnými symboly.

Roli, kterou pokládají historikové na počátku jednadvacátého století za intelektuální, hráli někteří lidé už po staletí a možná tisíciletí – ještě než se k ní na konci devatenáctého století připojilo ono adjektivum „intelektuální“. Tito raní intelektuálové byli kritiky, učiteli nebo kněžími a pracovali se symboly, aby vysvětlili kulturní hodnoty a povinnosti.

Evropa páchá sebevraždu. Lépe řečeno, to její vlastní představitelé se rozhodli, že ji zavraždí. Otázka je, zda se s tím Evropané smíří. Když říkám, že Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím nezvladatelnou regulativní zátěž Evropské komise ani snad nějakou újmu společnosti z případných nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná západoevropská země se takovému osudu nemůže vyhnout, protože všechny už delší dobu vykazují symptomy téže choroby.

Nebudu psát o brexitu ani o Trumpovi. Všichni (včetně mne) toho už mají upřímně plné zuby. Nebudu (tím spíš) proto psát ani o fenoménu Trump-brexit-PiS, údajném projevu hrozivě se šířícího populismu, xenofobie, cenzury, fašismu, konce demokracie atd., atd., který vůbec nepředstavuje žádný fenomén, a pokud přece ano, není známo, v čem by měl spočívat. Populismus? Především by bylo nutné zamyslet se nad tím, o co v případě populismu jde. Není to vůbec snadné.

Britský žurnalista a spisovatel David Goodhart ve své poslední knize The Road to Somewhere: The Populistic Revolt and the Future of Politics píše o tom, že občany západních demokracií můžeme (samozřejmě s jistou mírou zjednodušení) rozdělit do dvou skupin: na ty, jejichž životy a dovednosti jsou m