Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Mnozí čeští i zahraniční političtí analytici se v uplynulých dvaceti letech opakovaně vyjadřovali k původu a myšlenkovým zdrojům politické pravice v postkomunistických zemích střední Evropy. Zejména v českých poměrech je teze o nepůvodnosti pravicové doktríny, pokud jde o ideová východiska praktické politiky, navýsost relevantní.

Neexistuje žádný univerzálně špatný či dobrý volební systém, sám o sobě napomáhající udržení demokracie, či naopak vedoucí k jejímu zhroucení. Obdobně stejný volební systém ve dvou různých zemích nepovede k identickým výsledkům. Vždy záleží na konkrétních podmínkách daného prostředí. Přesto to někteří lidé, například David Hanák ve svém textu České politické gamblerství, ignorují.

Jedna z nejmenších ekonomik na světě má potenciál způsobit druhou a patrně ještě ničivější světovou finanční krizi, než jakou jsme zažili v letech 2007-2008.

Řecku se sice „dostalo slunce" (abych parafrázoval Beach Boys), ale téhož se dostalo kupříkladu Kalifornii. Země bohužel nedisponuje ničím dalším, co by svět nebo Evropa nějak zvlášť potřebovaly. Řecko není klíčové geopoliticky (s čímž by bezesporu souhlasil i Henry Kissinger), není bohaté na suroviny. A není ani ničím věřitelem.

Panarabská bouře, která na začátku loňského roku zachvátila islámský svět, získala přízvisko arabské jaro. K překvapení nejen samotných revolucionářů, ale i politických elit Ligy arabských států, Západu a řady pozorovatelů začala nečekaně a živelně.

Protesty nebyly v arabském světě novinkou, ale přesto jsme od jara roku 2011 byli svědky toho, že hybatelem revolucí byla často tzv. „facebooková mládež" a liberálně orientovaná část populace, byť obě skupiny nakonec neměly rozhodující slovo. Objevil se velký počet neznámých, které Západu zabraňovaly zaujmout zřetelný postoj.

Nebývá zvykem, aby premiér nějakého státu navštívil jiný stát vícekrát během jednoho roku. Pokud se tak děje, jak ukázala nedávná návštěva Benjamina Netanjahua v Praze, značí to zvláštní vztah. Jen málo zemí na světě je tak přátelských k Izraeli jako Česká republika.

Komenský radil, že je lepší jednou vidět než desetkrát slyšet. Dal jsem mu zapravdu a vyrazil o víkendu do Liberce na VIII. sjezd Komunistické strany Čech a Moravy.

Setkání delegátů naší údajně druhé nejsilnější partaje - podle průzkumů veřejného mínění komunisté za sebou nechávají i ODS - bylo řádné. Nečekaly se (proto) žádné extra zvraty. A tak se také stalo. Toku událostí ve stínu Ještědu vybetonovala koryto přízemní, často skřípající byrokratičnost, špatně promazané nástroje rituálů a dunění historizujících frází.

Finanční a faktické zapojení evropských zemí do aktivit NATO se dlouhodobě snižuje. Donutí tento vývoj Spojené státy dát přednost přímé spolupráci s jednotlivými zeměmi v místě konfliktu, případně zapojení regionálních organizací (např. Šanghajské operace spolupráce) před akcemi prostřednictvím NATO? Nebude pro Spojené státy nakonec strategicky efektivnější a finančně výhodnější investovat do ad hoc koalic?

Média jsou doslova posedlá hledáním „korupčníků" a vyčíslováním toho, kolik nás - daňové poplatníky - stojí. Nejrůznější „protikorupční" iniciativy se přetvářejí v detektivní agentury, které informují veřejnost o tom, že úředník Novák hraje golf s podnikatelem Pospíšilem a že mu kdysi zadal státní zakázku. Domnívají se přitom, že úspěšně bojují proti korupci. Vycházejí totiž z toho, že korupce je způsobena morální vadou našich politických a úřednických elit a že ona je důvodem, proč nejsme schopni dát veřejné finance do pořádku.

George Orwell je ve všeobecném povědomí zapsán jako autor líčící ty nejtemnější hrůzy totalitarismu. Což je sice pravda, leč to samé Orwell dokázal, i pokud jde o demokracii. Stačí zalistovat jeho Válečným deníkem a přenést se do válkou sužovaného Londýna.