Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Aféra kolem vztahu mezi Pavlem Bémem a Romanem Janouškem není důvodem k panice pro ODS ani společnost. I kdyby Bém byl onou pokřivenou figurou vykreslenou odposlechem, což je možné, je důležité si uvědomit, že trest pro ODS už přišel. Stál ji skoro milion voličů, kteří se konců naznačených úryvky komunikace Béma s Janouškem domýšleli, stejně jako pozici dominantní strany v Praze.

„I Vy můžete určovat směr evropské politiky!" tvrdí oficiální registr evropské občanské iniciativy. Poslanci Evropského parlamentu rozesílají nadšené maily a Evropská komise v tiskových zprávách hýří optimismem. Nic převratného se ale nechystá.

Silná reakce na nedávné úmrtí Václava Havla potvrdila míru vážnosti a obliby, které se bývalý prezident i po letech strávených v politickém ústraní těšil u nemalé části naší veřejnosti. Podle průzkumu agentury Focus ze začátku tohoto roku prý hodnotí Havla kladně jako člověka 90 % Čechů a jako politika 70 %. Tato čísla, i když byla jistě navýšena tehdejší nostalgickou náladou stimulovanou médii, nemusí být příliš vzdálena od skutečnosti. Ptejme se však jinak: Znamená to, že velká většina Čechů patří mezi Havlovy ideové souputníky? Sotva.

Kdo tady trpí groupthinkem neboli syndromem skupinového myšlení, který ve snaze najít konsenzus za každou cenu znemožňuje dosáhnout skutečných výsledků?

Ministerstva zahraničí a průmyslu a obchodu se přou o podporu českého exportu. Spor se prohloubil poté, co vláda na svém zasedání 14. března i přes negativní postoj ministra zahraničí Schwarzenberga schválila Exportní strategii ČR pro léta 2012-2020. Černínský palác MPO vyčítá, že s nimi připravovanou strategii vůbec nekonzultovalo.

V roce 1991 se mi udála prapodivná věc. Na Gustáva Husáka, který abdikoval vzápětí po Listopadu, jsem jako malý kluk vlastně už zapomněl. Tehdy - dnes vím, že to bylo 18. listopadu 1991 - mne ale zničehonic napadlo, že když je bývalý prezident ročník 1913, měl by nejspíš brzy zemřít. Víc jsem se tím nezabýval. A pak ten den přišla zpráva, že se tak skutečně stalo. O dvacet let později jsem zažil de facto to samé...

Na titulní stránce Foreign Policy z roku 2006 vyšel sloupek Thomase Friedmana s názvem „První pravidlo petropolitiky". Friedman v něm odkryl nepřímý vztah mezi cenou ropy a laskavostí petrokratů: když cena ropy roste, stávají se z vládců zemí produkujících ropu nadutí hlupáci; jsou-li ceny nízké, jsou to nejušlechtilejší lidé pod sluncem.

Po dlouhé době se u nás neprotestuje proti konkrétním nešvarům, ale proti celému systému, proti uplynulým dvaceti letům. Na prvomájové mítinky komunistů, na nichž se vlastně mluvívá o podobných věcech, jako minulý týden na náměstí několika měst, jsme si zvykli jako na úsměvný folklór kdesi na úrovni vynášení smrtky. Teď se ale potkáváme s něčím novým, nebezpečnějším. Právě proto by neměly být nedávné a možná budoucí protesty přejity mlčením.

Kdysi jsem při zahájení jedné své přednášky uvedl tezi státního prezidenta Emila Háchy, vášnivého anglofila a překladatele z angličtiny. Hácha, když se dozvěděl, že Británie vstoupila do druhé světové války, prý prohlásil: „Británie v každé válce vyhraje alespoň jednu bitvu, a to tu poslední." Vzpomínám si, jak mi tehdy Roman Joch skočil do řeči a jako správný obdivovatel USA mne upozornil, že s USA Británie válku prohrála. Já mu na to opáčil, že to byla válka občanská a ta se nepočítá.

V únorových Konzervativních listech se objevila hned celá baterie reakcí na provokativní text Davida Hanáka, jenž původně vyšel v Revue Politika. To potvrzuje, že téma českého vztahu k evropskému integračnímu projektu je jedním z dlouhodobě nejzávažnějších domácích témat vůbec, že to tak přirozeně řada intelektuálů cítí, a že málokoho logicky nechává otázka ČR a EU v klidu.