Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Šéf české diplomacie v rozhovoru pro časopis Spiegel kritizoval chování Německa a Francie v Evropské unii. Podle Karla Schwarzenberga berou Němci spolu s Francouzi nedostatečný ohled na malé a střední státy. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy se sejdou, debatují o politice na soukromých schůzkách a ostatním pak sdělí výsledek bez ohledu na jejich názor, postěžoval si Schwarzenberg. To je zajímavý posun zasluhující si několik poznámek.

Smrt Václava Havla nám umožnila reflexe, které si běžně necháváme (v lepším případě) na výročí 17. listopadu. Zřejmě nejdůležitější otázkou, kterou se vyplatí řešit, je „váha" Václava Havla - a šířeji celého disentu - v procesu zbavení komunistů moci a přesměrování výhybky společenského vývoje směrem k dnešku, bez osmašedesátnických nebo jiných alternativ. Vděk disentu bývá po právu shledáván v urychlení tohoto vývoje. Proč ale máme navzdory „měkkosti" sametové revoluce dodnes tak zatvrzelé komunisty?

Západ stále potřebuje ropu. Proto bude vzrůstat nejen jeho závislost na totalitních režimech vlastnících zbytky této strategické suroviny, ale také tlak na redefinici jeho rétoriky. V opačném případě se Západ zcela zdiskredituje. Výjimkou může být pouze situace, pokud se mu v dohledné době podaří nalézt za ropu relevantní alternativu.

Závislost Západu na saúdskoarabské ropě

Čísla amerického úřadu US Energy Information Administration potvrzují, že přes polovinu známých světových zásob ropy leží v oblasti Blízkého východu.

Smrt Václava Havla nutí každého, kdo to odkládal, vyjasnit si k němu svůj vztah. V této souvislosti média nabízejí hned několik možností: politik, dramatik, filozof a státník, v každém případě gigant. Nejodvážnější komentáře tvrdí, že Havlovi doslova vděčíme za svobodu. Dále se připomínají jeho nejslavnější myšlenky a slova, mezi nimi pochopitelně Havlův sen o pravdě a lásce. My, kteří tyto dvě sestry rovněž milujeme, však v jejich zájmu váháme, zda přijmout celé nabízející se menu Havlových životních rolí, jež jako by tvořilo jeden organický celek hodný automatické úcty.

Politika by měla být správou věcí veřejných, věcí občanů. V posledních desetiletích se však setkáváme s něčím úplně jiným - s prosazováním individuálních a/nebo velmi úzce pojatých zájmů. Politika již není ukotvena v realitě běžného života a dnešní „politik" je pouhým dílem imagemakerů, člověkem, který manipuluje veřejným míněním. Zde hledejme klíč k tomu, proč v souvislosti s eurem dochází k masivní dezinterpretaci informací a statistických údajů.

Před stranickými primárkami, které rozhodnou o tom, koho vyšlou republikáni do boje o Bílý dům proti současnému prezidentovi Baracku Obamovi, stihlo republikány další nepříjemné překvapení. Poté co vyhasly naděje vkládané do texaského guvernéra Ricka Perryho, který totálně pohořel v televizní debatě, „pozastavil kampaň" také byznysmen a bývalý šéf fastfoodového řetězce Godfather´s pizza Herman Cain. Tomu zlomilo vaz obvinění, že je dlouhodobě nevěrný manželce a následné tvrzení několika žen, které měl Cain údajně sexuálně vydírat.

1505, 1434, 1419, 1549, 1444, 1447, 1415, 1528, 1491, 1544, 1566, 1450, 1464, 1410, 1501, 1547, 1421, 1470, 1482, 1413,

Evropská integrace bez iluzí je po delší době novou knihou prezidenta Václava Klause. Nevznikla jako sborník už vydaných článků, esejí či rozhovorů, ale jako nový souvislý text. Naposledy tak prezident představil před dvěma lety knihu Kde začíná zítřek (ta byla ale spíše bilanční) a ještě předtím (v roce 2007) knihu Modrá, nikoli zelená planeta.

Tak zní otázka, kterou si před vánocemi roku 2011 kladou občané, politici a koneckonců i investoři v Evropě i okolním světě. Pojďme se pokusit najít na tuto otázku odpověď.

Poslední letošní summit EU přinesl v zásadě dva hlavní výsledky. Tím prvním je dohoda na sepsání nové mezivládní smlouvy na základě tzv. 17 plus týkající se ustavení fiskální unie. Druhým výsledkem je dohoda o tom, že EU pošle z rezervních fondů svých centrálních bank celkem 200 mld. eur na posílení kapitálu Mezinárodního měnového fondu (MMF), které by měly sloužit k „záchraně" eurozóny.

Projekt upevňování Paktu euro plus je projektem smlouvy pro státy eurozóny: mají ji uzavřít její členské země a má nabýt platnosti, pokud ji přijme většina členů (9 ze 17), tedy pouhá třetina unijních států. Znamená to, že projekt posiluje rozdělení na státy, které zavedly euro, a na státy ostatní.