Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Před pár dny jsem četl článek „Wir alle sind EU. Evropu asi čekají reformy po německu" a okamžitě jsem si vybavil debaty z 90. let 20. století. V té době jsme ještě nebyli členy EU a mnozí z nás vzhlíželi k Západu s jistým respektem a obdivem. Vzpomínám si na diskuse v Liberálním institutu, kam přijelo několik zapálených mladých členů německé CDU, kteří nás ujišťovali o konci nacionalismu a tvrdili, že německý nacionalismus se „rozpustí" v evropském prostoru.

Evropská unie prostřednictvím svých velvyslanců deklarovala zavedení ropného embarga proti Íránu od července 2012 a také sankce proti íránské centrální bance s cílem narušit financování jaderného programu. Ale bude to stačit? Bude to mít efekt? Nepoškodí to spíše odběratele?

Sešly se mi dvě zajímavé civilizační zkušenosti. Bavil jsem se s významným českým politikem, který mi vyprávěl, jak si v roce 2002 vyměňoval názory s Jacquesem Chiracem. Zejména na snahu USA zatáhnout Paříž do napadení Saddáma Husajna. Tehdejší francouzský prezident byl přesvědčen o tom, že atak Bagdádu zákonitě přejde ve válku s Íránem. Proto odmítal takový nápad jako iracionální. A pak jsem vyrazil na První festival íránských filmů, který před pár dny skončil v Praze.

Výkonná moc je u nás dělena mezi prezidenta a vládu. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, ale jen té její části, která nepřísluší prezidentu republiky. Tato dvouhlavost není jen ve výkonné moci, ale i v zákonodárné, kde se o moc dělí Poslanecká sněmovna se Senátem, a v soudní, kde vedle Ústavního soudu působí Nejvyšší soud spolu s Nejvyšším správním soudem. Jako se Poslanecká sněmovna nemůže zmocnit pravomocí Senátu ani Ústavní soud by se neměl zmocnit kompetencí Nejvyššího soudu. Též ústavních práv prezidenta se nemůže zmocnit vláda.

V souvislosti s vytvářením postoje ODS k pravděpodobnému textu mezivládní dohody směřující k fiskální unii v rámci eurozóny už několikrát zaznělo slůvko referendum. Je možné se k němu vztáhnout jako k bodu obsaženému v koaliční smlouvě i z přesvědčení. Na první pohled to má logiku, neboť naše už beztak osekaná suverenita se případným přijetím smlouvy dále scvrkne, zbude-li vůbec nějaká. Ale myšlenka se v lecčems podobá návrhu na přímou volbu prezidenta. Také referendum se může nepěkně populisticky zvrhnout, opakovat (!), je časově náročné, stojí peníze.

I přestože ÚOHS tendr sociálních karet z dílny ministerstva práce dočasně pozastavil (aby ho nedávno posvětil), fakticky se nezastavilo vůbec nic a záhy byl oznámen jeho vítěz: Česká spořitelna. Dle mluvčí ministerstva byl vybrán i přes prozatímní stopku antimonopolního úřadu proto, aby nedošlo k prodlení. Dle mnoha odborníků ovšem soutěž proběhla nezvykle rychle. Proč tolik ministerstvo tlačilo na pilu? Opravdu za tím byla proklamovaná snaha odhalit ty, kteří dávky zneužívají k nákupu alkoholu, cigaret či k hazardu?

Vše nasvědčuje tomu, že v současné Evropě, tedy i v naší středoevropské části, dochází k politickému přeskupování, které nahradí dřívější protiklad levice-pravice. Ostatně lze se domnívat, že tento jev přesahuje náš kontinent a odráží širší, globální dění. Jde o úpadek tradiční demokracie v jejích národních podobách a o přebírání moci finančně politickou oligarchií. Tato oligarchie ovšem nevznáší protidemokratická hesla. Právě naopak, hlásá, že vytváří novou, širší, tudíž lepší obměnu demokracie.

Lze očekávat, že se Čína stane světovým hegemonem? A co jí v tom může zabránit? I na tyto otázky odpověděl tchajwanský profesor Yeh-chung Lu, který přijel na Masarykovu univerzitu přednášet o americko-čínských vztazích v jihovýchodní Asii.

Dají se současné čínsko-americké vztahy přirovnat k těm sovětsko-americkým za studené války?

Častým tématem novinových komentářů i politologických výzkumů se po volebním roce 2010 stal střet starých a nových politických stran. Zdálo se, že zvláště na komunální úrovni dochází k tzv. kartelizaci, tedy že se staří raději spojí spolu, a to bez ohledu na ideové zaměření, než by spolupracovali s neznámými novými. Není úplně důležité, zda to tak bylo, či nikoli - koneckonců výzkumy ukázaly, že to tak jednoznačné není. Každopádně jsme si, možná trochu z pohodlnosti, na tuto optiku zvykli.

Jistě. Spíše se divím všem těm, kteří stále ještě tvrdí, že dnešní EU může spasit „více Evropy" a realizace konceptu „stále užší Unie".