Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

„Dozrál čas přestat sloužit Rusovi i Polákovi," zpívá se v ukrajinské vlastenecké písni na slova ukrajinského spisovatele, básníka a národního buditele Ivana Franka. Ukrajincům se mohlo zdát, že ona osudová chvíle nastala v roce 1917, po pádu carismu a s pokračujícím rozpadem ruského impéria. Nakonec se ukázalo, že nikoliv a chaotická doba let 1917-1920 na teritoriu někdejší carské říše je v evropské historické paměti zapsána spíše jako perioda válčení a krutého vraždění. A též vypjatého antisemitismu.

Rok od zahájení povstání v Libyi střídá prvotní nadšení z revoluce skepse. Ukazuje se, že Severoatlantická aliance svým zásahem pomohla dovršit rozvrat země a že velká část obyvatelstva, vzájemně se vraždícího v kmenových bojích, nemá o demokracii ani potuchy a přeje si návrat vlády tvrdé ruky. Zatímco otázky lidských práv byly důležitou součástí propagandy a mediální pozornosti, když šlo o odstranění Kaddáfího, současné řádění vítězných milic stojí stranou jakéhokoli mezinárodního zájmu a pokusu o regulaci.

Ještě donedávna bylo pro politické strany v zásadě možné kalkulovat s lineárním sociálním vývojem a podle toho konstruovat program. To v překladu znamená pravou a levou variantu sociálního státu. Jenže oblaka se pod vlivem známých skutečností roztahují do té míry, že by občané mohli přijít na jiná řešení sami od sebe. Otevírá se budoucnost a s ní i politický prostor. Pro ODS stojí otázka takto: Roztáhne modrý pták křídla a vyrazí za horizont? Co ze „starého světa" se pokusí zachránit, aby měl i za pár let co říct?

Širší pojem odpovědnosti

Debatu o přímé volbě by bylo možné (opět) shrnout argumenty jejích příznivců a odpůrců. Dvacet let diskusí však skončilo: prezidenta budou volit občané již příští rok. Co to udělá s českým politickým systémem?

Vždy je nutné zohledňovat dvě separátní, ovšem vzájemně úzce provázané roviny: podobu formálního nastavení ústavních institucí na jedné straně a jejich reálné fungování v konkrétním společenském a dějinném kontextu na straně druhé.

Po měsíci od spuštění sociální reformy, kdy byly veřejnosti ze strany oficiálních míst předkládány informace o tom, že vše je v pořádku, zničehonic přicházejí odvolání těch, kteří byli učiněni zodpovědnými za to, že to, co se dařilo zvládat s přijatelnými porodními bolestmi, je nefunkční. Co se to vlastně děje?

Europeismus se stal osobitou ideologií Evropské unie. Není doktrínou dle marxistického, nacistického či třeba anarchistického vzoru, která by měla svého proroka či proroky a svaté knihy. Ačkoliv i marxismus, modelové ztělesnění doktríny, modifikoval dogmata svých zakladatelů a během svého vývoje rodil nové interpretace, reinterpretace, vzájemně soupeřící školy a schizmata. Specifičnost ideologie europeismu ovšem spočívá v tom, že celá vyrůstá z praxe.

Krátký esej, jejž jsem věnoval závislosti mezi prohlubováním evropské integrace a národními zájmy Polska a Česka, vzbudil kategorickou reakci Ondřeje Krutílka. Autor polemiky se rozhodl ve svém textu dokázat, že mnou prezentované hlavní teze jsou ve svých předpokladech chybné.

Na mimořádném summitu 30. ledna 2012 dojednali představitelé členských států EU obsah nové smlouvy, která získává v médiích nejrůznější označení jako „Pakt o rozpočtové disciplíně", „Smlouva o rozpočtové unii", „Smlouva o rozpočtové odpovědnosti" a další. Ve skutečnosti nese název „Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii". Její koncept se rodil (v návaznosti na výsledky zasedání Evropské rady 8. a 9.

Vždycky, když se zdá, že se politická scéna uklidňuje, že vláda pracuje, opozice oponuje, koaliční strany spolupracují a uvnitř stran probíhá demokratická diskuse, v níž se tříbí názory, je třeba zpozornět. Nějaká kauza je na spadnutí. Nejinak tomu bylo v závěru ledna letošního roku. Byť možná za měsíc pomalu nebudeme vědět, o co šlo, v jiné zemi, a snad i u nás v jiných dobách, by šlo o prvotřídní kauzu. Ve voze ministra Dobeše (ne toho tolik kritizovaného, ale Pavla, z dopravy) bylo odhaleno odposlouchávací zařízení.

Téma národnostních či etnických menšin představovalo pro meziválečné Československo klíčový moment jeho existence i mezinárodněprávního postavení. Záhy po založení samostatné ČSR to potvrdil pokus o ustavení Německých Čech na přelomu let 1918 a 1919. Následovala krátká éra určitého zklidnění a nastartování kooperativních vztahů českých a německých politických stran nového státu ve 20. letech. Nástup nacismu v sousedním Německu vyvolal eskalaci politických požadavků politické reprezentace Sudetoněmecké strany na konci třicátých let 20. století.