Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

K problematické kapitole ratifikace Lisabonské smlouvy a postoji českého prezidenta bylo řečeno a napsáno téměř vše. Osobně považuji Lisabonskou smlouvu za nešťastný dokument a její ratifikaci nevítám. Na druhou stranu se však domnívám, že se nacházíme na historické křižovatce a nezbývá nám než sklopit hlavu před mocnou silou, jíž je zájem na její ratifikaci. Tento skeptický, až rezignovaný text si klade za cíl načrtnout zatím neurčité rysy strategie v „lisabonské", popřípadě „postlisabonské" éře.

V úterý 27. října český ústavní soud pravděpodobně schválí Lisabonskou smlouvu, summit Evropské rady ji 29.-30. října implementuje a s největší pravděpodobností také jmenuje Tonyho Blaira prvním nevoleným prezidentem Evropy. Předseda Evropské komise Barroso bude pracovat s novým týmem, včetně nového ministra zahraničních věcí EU. Summit nebude respektovat ústavu České republiky a nevyčká podpisu jejího prezidenta.

Mluvit o dvacetiletí svobodné a demokratické státní existence mívá v našich dějinách temně osudový nádech. Bez jednoho měsíce to bylo rovných dvacet let, co jako svobodný demokratický stát trvala masarykovská první Československá republika. Pak, již bez Masaryka, pateticky složila zbraně před velmocenským kvartetem dvou evropských diktatur (Německa a Itálie) a dvou naivně a krátkozrace je usmiřujících evropských demokracií (Francie a Velké Británie). Za tichého souhlasu Ruska a USA. Jaké bylo „naše" dvacetiletí? Lze je vůbec srovnávat s první republikou?

Poslední kroky prezidenta Václava Klause ve věci dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy vzbuzují kontroverze, jejichž určující charakteristikou je důraz na formální stránku věci. Obsah a důsledky přijetí Lisabonské smlouvy stojí v pozadí. Revue Politika proto přichází se speciálem, jehož ambicí je danou "mezeru" zaplnit. Sestává z aktuálního příspěvku Tomáše Břicháčka („Prezident na lisabonském rozcestí") a textů, jež jsme na téma evropské ústavy a/nebo Lisabonské smlouvy publikovali v posledních čtyřech letech.1189, 125, 103, 73, 58, 334, 568, 563, 550, 539

V příběhu přípravy a prosazování Smlouvy o Ústavě pro Evropu a pozdější Lisabonské smlouvy, který se před očima zainteresované veřejnosti rozvíjel po většinu první dekády nového století, nastává vrcholné dějství. Po ratifikaci smlouvy polským prezidentem stojí na cestě k jejímu nastolení jediná překážka: podpis prezidenta České republiky.

Dne 1. ledna 2007 se Evropská unie rozšířila o dva nové státy, Rumunsko a Bulharsko. Počet jejích členských zemí se zvýšil na 27. Toto rozšíření ovlivňuje bezpečnostní dimenzi evropské integrace i celkové rozložení sil v rámci evropské bezpečnostní architektury. V případě problematického začlenění jednoho či obou těchto států do EU by mohla být výrazně narušena vnitřní unijní stabilita a na dlouhou dobu zablokován proces dalšího rozšiřování.

Stručná historie přístupového procesu

„Prezidente Obamo, napřažená ruka Američanů má moji podporu. Co ale z Vašich nabídek k dialogu získalo mezinárodní společenství? Vůbec nic." Tak pravil francouzský prezident Nicolas Sarkozy 24. září 2009.

Když vás Francie obviňuje z appeasementu, víte, že jste si sáhli na dno. Jak hluboko jsme klesli, předvedla názorně Obamova vláda svým uspokojením nad tím, když ruský prezident po schůzce o Iránu řekl, že „sankce jen zřídka něco přinášejí, ale někdy jsou nevyhnutelné".

Polský europoslanec a jeden z nejvýznamnějších politických filozofů současnosti vystoupí 22. října 2009 v 17.00 v pražském Autoklubu (Opletalova 29) na téma filozofické základy evropského projektu a jeho budoucnost. Seminář pořádá Polský institut, Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Moderuje Václav Klaus.

Český čtenář nemá v současné době příliš šancí seznámit se s myšlením konzervativních autorů aktuální světové provenience, nemluvě o scéně domácí. Od vydání fenomenální Kirkovy knihy Konzervativní myšlení uplynula už řada let a od smrti Vladimíra Čermáka je české intelektuální prostředí až na některé výjimky „konzervativně chudé". V roce 2006 vyšla slavná Smrt západu Patricka Buchanana, avšak při vší úctě, přes nesčetné skvělé postřehy, ji nelze považovat za „průvodce konzervatismem"; je orientována spíše na kulturní problematiku a praktickou situaci ve Spojených státech.

Dochází ke zneužívání politické moci a k omezování svobody vědeckého výzkumu, který vede zejména v oblasti medicíny k novým léčebným postupům? Jaký má být vztah vědy a politiky? A jakou roli má hrát veřejné mínění? To jsou otázky, na něž hledali odpovědi přední světoví odborníci z oblasti bioetiky, medicíny a chemie na Světovém kongresu za svobodu vědeckého výzkumu v Římě. Před nedávnem byl z příspěvků, které na této akci zazněly, sestaven sborník, z nějž Revue Politika vybírá to nejzajímavější - a v řadě případů i nejprovokativnější.