Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

O demokracii si přestal dělat iluze a Evropská unie je podle jeho slov byrokratický kolos, který by mohl do České republiky opět přinést socialismus. Nejen proto sympatizuje s mnohými idejemi Václava Klause. "Společnost je nepřijímá proto, že prezident předběhl dobu," tvrdí.

Jak jste si před dvaceti lety představoval rok 2009?

V té době jsem takto neuvažoval. Ale kdyby mi tehdy někdo řekl, jak bude život v naší zemi vypadat za dvacet let, označil bych ho asi za fantastu a přehnaného optimistu.

Proč?

Rozpočet Evropské unie nedává smysl. Ve své stávající podobě je nesmírně složitý, nesprávně zacílený a beznadějně zastaralý.

Zásadní problém špatného hospodaření a mrhání penězi EU spočívá primárně v rozpočtu samotném, nikoliv v členských státech, byť ani ty nejsou úplně bez viny.

Říká se, že revoluce přicházejí proto, aby nespravedlnost a chaos změnily v přirozený řád. Revoluce je vlastně svátkem politiky - přináší nejenom změnu, ale stává se legitimizujícím základem nového systému; právě revoluce bývá nezpochybnitelným (nebo nezpochybňovaným) základem nového režimu. Z ní se odvozuje nejenom étos, hodnoty, hesla, ale někdy i normy a standardy.

Tvrzení francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, že se podílel na pádu Berlínské zdi, vyvolalo pozdvižení. Sarkozy na fotografii, na níž ve věku čtyřiatřiceti let osekává hradbu komunistické tyranie, vypadá bezesporu dobře. Jen málokdo ale věří, že byla pořízena přesně v den pádu zdi.

Ať je tomu jakkoli, Sarkozyho politický záměr byl evidentní: vykreslit sám sebe jako jednoho z architektů sjednocení Evropy. Syn uprchlíků ze Sověty okupované východní Evropy je i velkým bojovníkem za svobodu.

Přibližně před týdnem odhalil bývalý americký prezident Bill Clinton v ulicích kosovské Prištiny vlastní sochu, která má být vyjádřením vděku kosovských Albánců za to, že před deseti lety nařídil bombardování Jugoslávie. Bill Clinton, jenž byl klíčovým hráčem dodnes kritizované a problematické akce (byť například bývalý český prezident Václav Havel ji považoval za snesitelnou, neboť se údajně jednalo o „humanitární bombardování"), dostal jako výraz vděku třímetrovou sochu, tedy v nadživotní velikosti.

Prezident republiky 3. listopadu 2009 ratifikoval Lisabonskou smlouvu, která tak bude moci vstoupit v platnost už 1. prosince. Svůj podpis nicméně, jak víme, nedal zcela zadarmo. Poněkud překvapivým výpadem v poslední minutě uhrál politický závazek vrcholných představitelů členských států v rámci Evropské rady, že pro Českou republiku bude v zakládacích smlouvách upraven zvláštní režim pro aplikaci Charty (Listiny) základních práv EU, a to stejný, jako bude mít již podle Lisabonské smlouvy Velká Británie a Polsko.

Vladimír Špidla končí ve funkci člena Evropské komise. Jak se k ní dostal a jak si v ní vedl? A co bude dělat dál?

Nejen na tyto otázky hledejte odpovědi v textech z archivu. Dva nejnovější z nich jsou vám k dispozici zde.

60, 708

Plodná a složitá životní cesta Leszka Kołakowského se uzavřela 17. července letošního roku. S některými jeho texty se mohli čtenáři seznámit i na stránkách Revue Politika nebo Revue Proglas. Vyšel zde také překlad studie Rogera Kimballa s názvem „Leszek Kołakowski a anatomie totalitarismu", jež představuje výklad jeho stěžejního díla Hlavní směry marxismu s podtitulem Vznik, rozvoj, rozklad. Tato trilogie o celkovém rozsahu 1500 stran, na níž autor pracoval zhruba deset let, byla přeložena do všech světových jazyků (včetně čínštiny a vyjma ruštiny).

Jaké jsou perspektivy Evropské unie? Po výroku německého Ústavního soudu se objevily hlasy, že pro německý systém je další integrace nepřijatelná a že pokud jde o principy tohoto systému, integrace se už završila. Mají-li se takto věci v Německu, lze s určitou dávkou představivosti dojít k závěru, že v ostatních zemích je tomu stejně. V Anglii se prohlubování lisabonského procesu zdá být nereálné. Zároveň však v diskusi po irském referendu jeden ne zrovna nevýznamný europoslanec prohlásil, že jen co Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, je třeba začít naplňovat postlisabonský scénář, tj.

Ošetření poválečného vysídlení a riziko znovuotevření právních a majetkových otázek, tedy prolomení tzv. Benešových dekretů, na které nedávno upozornil prezident republiky, se zdaleka netýká jen potenciálních majetkových žalob, jak se dnes ozývá nejčastěji. Jde i o tzv. amnestijní zákon.