Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Veřejné finance na Slovensku i v České republice trpí podobnými problémy. Deficit veřejných rozpočtů dosahuje v obou zemích více než 6 % HDP. Každoroční zadlužování takovým tempem je velmi nákladné a nadále neudržitelné. Obě země proto přistupují k reformě, jejímž cílem je deficit veřejných financí postupně snižovat. Celkový přístup k reformě se ale v obou zemích zásadně liší.

Na začátku příběhu vidíme současného premiéra, jak tváří v tvář znepokojujícím zprávám Světové banky a Mezinárodního měnového fondu vykřikuje do mikrofonu s drzostí kresleného Socánka: „My budeme mít deficit, jaký budeme potřebovat." O rok později stojí jako Martin Luther před davy rozvášněných odborářů - „Zde stojím a nemohu jinak" -, když má obhajovat vládní reformu veřejných financí. Přestože náboženskou reformu Lutherovu nelze její razancí srovnávat s polovičatou reformou Špidlova kabinetu, to, co dnes premiér hlásá, je těžko srovnatelné s tím, co říkal těsně před volbami.

V poslední době hned několik vedoucích anglosaských deníků - nejdřív londýnské Timesy, pak současně Wall Street Journal a Washington Post - přineslo články, v jejichž názvu figurovalo stejné slovní spojení „Okamžik pro Maggie". Stejná byla i základní myšlenka autorů: v kontinentální Evropě nastal nejvyšší čas pro příchod politika nebo političky formátu Margaret Thatcherové. Samozřejmě by bylo bláhovostí polopatisticky srovnávat Anglii sedmdesátých let se současným stavem kontinentální Evropy.

Osobnost Jaroslava Haška nabyla v očích čtenářů i odborníků tolika tváří, kolika se může pochlubit i autorův nejslavnější hrdina.

V posledních letech proběhla na nejrůznějších fórech a v masmédiích celá řada polemik o možnostech a mezích politických regulací v oblasti výzkumu tak zvaných "kmenových buněk" a lidských embryí. Tyto diskuse samozřejmě mají záběr mnohem širší. To, čemu se dnes říká moderní bioetika, se týká filozofického pojetí biologické podstaty člověka a smyslu jeho existence. Vztah k biologické podstatě má též celá řada otázek environmentálních a sociobiologických.

Ministr obrany Jaroslav Tvrdík podal koncem května 2003 demisi, kterou do jisté míry narušil serióznost tohoto ústavněprávního institutu. Problematický však není ani tak samotný způsob rezignace jako celkové souvislosti Tvrdíkova odchodu. Do popředí se totiž dostává otázka, zda je česká sociální demokracie schopna dostát předvolebním slibům a zda svou rozpočtovou politikou neoslabuje bezpečnost České republiky.

Tvrdý konec ministra Tvrdíka

V pondělí 1. června 1953 přestaly na území Československa platit dosud užívané peníze. Nahradila je nová platidla, vyrobená na území Sovětského svazu. Občané si je mohli vyměnit během dvou dnů, které vláda a vedení Komunistické strany Československa pro tento účel stanovily: onoho pondělí 1. června a předchozí neděle 31. května. Výměna starých peněz za nové se stala základním prvkem měnové reformy, k níž komunistický režim po dlouhých odkladech přikročil. Vydávání peněz se řídilo pevně stanovenými pravidly, která byla pro občany dosti nevýhodná.

Kritické hodnocení "socialistické" hospodářské minulosti nemůže zůstávat u hodnocení všeobecně politických nebo až frázovitých tezí o škodlivosti centrálního podrobného řízení celého národního hospodářství, a to tím spíše, že zejména v období po druhé světové válce zachvátila myšlenka plánování většinu světa a nijak nemáme zajištěno, že se v nějaké jiné podobě nebude vracet.

Nezaměstnanost v České republice získala "evropské" vlastnosti. Nejen že její míra svými deseti procenty "konečně" dohnala (a momentálně i předehnala) unijní průměr, ale, jak se zdá, hodlá také na této úrovni vytrvat bez ohledu na to, v jaké fázi se zrovna ekonomika nachází. A právě relativní nehybnost počtu nezaměstnaných, provázená jejich vysokým počtem, je asi nejvýznamnějším definičním znakem evropského trhu práce. Přitom v České republice tomu tak vždycky nebylo. V první polovině 90.

Pro politické strany, různé skupiny a angažované jedince, kteří již zaujali postoj k případnému přistoupení Velké Británie k euru, představuje slibované referendum obrovskou výzvu. Myšlenky této poměrně malé části britské populace, která má ve svém názoru jasno - a ve většině případů ví také proč - se upírají k otázce, jak o svém postoji přesvědčit dlouhatánské zástupy Neznalých a Nezajímajících se, jejichž hlasy budou na celostátní úrovni přirozeně rozhodovat.