Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Marek Čejka (2002): Judaismus, politika a stát Izrael. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 240 stran

Blízký východ a zejména problematika vztahů mezi Izraelem na straně jedné a arabskými zeměmi na straně druhé intenzivně poutaly a poutají pozornost sdělovacích prostředků, politiků i politologů již šesté desetiletí. Nic také nenasvědčuje tomu, že by se na tomto stavu něco mělo do budoucna měnit.

Otázka, která stojí v názvu, se v posledních letech často klade jak uvnitř, tak vně tohoto oboru. Myslím, že na ni lze odpovědět celkem jednoduše: sociologii poznamenaly dvě vážné deformace. První se objevila v padesátých letech; označil bych ji jako „metodologický fetišismus". Druhá byla součástí kulturní revoluce, která začala na konci šedesátých let; šlo v ní o přeměnu sociologie z vědy v nástroj ideologické obhajoby.

Rozhodnutí stockholmského arbitrážního soudu ve věci Česká republika versus CME a následné určení desetimiliardového závazku vyvolalo v části české politické, ekonomické, mediální a intelektuální sféry reakce, které lze z určitého pohledu souhrnně označit jako špatně skrývanou škodolibou radost. Již delší dobu se ostatně zdálo, že namísto co nejdůslednější ochrany našich zájmů řada lidí spíše touží získat "klacek" na soukromou televizi, která významným způsobem přispívá k pluralitě názorového spektra.

Diskuse o reálnosti či nereálnosti hrozeb, které představuje Irák, náležely v posledních měsících k dominantním politickým tématům a upoutávaly pozornost nejen politických představitelů. Válka v Iráku se stala záležitostí, k níž se delší dobu vyslovuje značná část světové veřejnosti. Za nejviditelnější projev této skutečnosti lze považovat řadu masových mírových demonstrací, jež proběhly a stále jsou organizovány v mnoha světových metropolích všech kontinentů.

Jak podle vás válka v Iráku ovlivní poměr sil ve světě?

Jednoho dne roku 1998 jsem byl pozván, abych si popovídal "off the record" s důležitým činitelem Clintonovy Rady národní bezpečnosti. Na návrh této důležité osobnosti jsme se setkali v jeho důležitém klubu, kde mi majordomus laskavě zapůjčil kravatu.

Bůh žehnej našemu neironickému národu. Jsme dnes, v tomto týdnu našich narozenin [4. července je Den nezávislosti], po všech těch letech pořád vážní. Nic není pro Američany typičtější než neironická vážnost, a za nic se nám neposmívají víc. Musíme být tak vážní? Ano, musíme.

Věřím prezidentovi. Vždy jsem mu věřil. Věřil jsem mu, když řekl, že nebyl povolán do Vietnamu, a věřil jsem mu, když řekl, že se zapomněl zmínit o tom, že byl povolán do Vietnamu. Věřil jsem mu, když řekl, že neměl sex s Gennifer Flowersovou, a věřím mu dnes, když prý říká, že s ní měl sex.

O mrtvých jen dobré, ale všiml si při Oskarech ještě někdo, že všichni a všechno na tomto čtyřapůhodinovém festivalu sebeuctívání bylo nabalzamované? Celý večer je jeden nekonečný ples oživlých mrtvol, velké defilé Doriánů Grayů navlečených do smokingů a večerních rób, jejichž průměrný věk se pohybuje mezi 67 a 22 lety. Je to největší přehlídka úspěchů plastické chirurgie, jaká se kdy shromáždila pod jednou střechou. Je to kabinet kuriozit.

Představa, že 11. září se všechno naprosto změnilo, je v jednom nesmírně důležitém smyslu chybná. Rudy Giuliani to předvedl tak dokonale, jako dělal dokonale všechno, když dodržel slib a dovedl na svatbě k oltáři dívku, která neměla otce, a jejíž bratr nedávno zahynul při požáru. Lidé se pořád vdávají a žení, připomněl nám tím starosta, život jde dál a je dobrý. Kvůli této nejzákladnější pravdě současná válka proti Americe zkrachuje. Teror vždycky selže. Ti, co věří, že teror má sílu zničit vůli lidí žít dál, se vždycky mýlí, neboť lidé prostě nedopustí, aby se něco takového stalo.