Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V minulých dnech skončilo rok a půl dlouhé jednání Evropského konventu o budoucím institucionálním uspořádání Evropské unie. Původním posláním Konventu, který definovala Laekenská deklarace, bylo zejména zjednodušení a zpřehlednění smluv a přiblížení Evropské unie jejím občanům. Avšak tento úkol nebyl dodržen. Pod vedením Valéry Giscarda d'Estaing je nyní připraven dokument, který má ambici stát se ústavou Evropské unie.

"Zázrak na Visle" - tímto souslovím je nazýváno vítězství polské armády nad vojsky sovětských bolševiků u Varšavy v roce 1920. Podle některých historiků tak Poláci zachránili Evropu před komunismem. Největší polský deník Gazeta Wyborcza použil toto sousloví jako název hlavního redakčního komentáře po platném a kladném referendu o přistoupení Polska k Evropské unii. Chtěl tím naznačit nejen význam uskutečněného referenda, ale i dramatičnost jeho průběhu a nečekanost výsledku. Jak se ukázalo, toto srovnání není příznačné jenom pro polské referendum.

Horký víkend uprostřed června se již podruhé za sebou stal svědkem rozhodování občanů České republiky o jejich budoucnosti. Zatímco před rokem se však skutečně o něco hrálo a výsledek byl do poslední chvíle nejistý, v roce 2003 věřili v překvapivý výsledek snad jen největší optimisté (nikoli však ti euro-). Otázka tak nezněla, zda "ano" či "ne", ale "jak moc ano".

Pokud by monarchové chodili do důchodu, bylo by možno brát projev Václava Havla při převzetí Národní ceny 2003 v Berlíně (LN 20. 6. 2003) jako skuhrání nad bídnou penzí, nevydařenými, nezdárnými dětmi, které nezúročily tatíčkův vklad a odkaz a za jeho nepřítomnosti tiše a spokojeně vlčí, oddavše se bezostyšně bezduchému konzumerismu.

Co by musel provést předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan, aby mu jeho čin zlomil politický vaz? Loupež, vraždu? Špidlova vláda si tak dál hraje na mrtvého brouka, aniž by jí jako „nejmorálnější vládě v historii ČR" vadilo, že Kavan, tato „persona obskura", létá nadále za peníze daňových poplatníků pravidelně mezi Prahou a New Yorkem.

Politik píšící článek po válce se vystavuje velkému riziku, že bude označen za „generála po bitvě". I přes toto riziko ale existuje několik dobrých důvodů k tomu, abychom se k české politice během irácké války vrátili a kriticky ji zkoumali. Prvním důvodem je prosté zhodnocení toho, co se stalo a jak se změnilo naše postavení ve světě. Druhým důvodem je identifikace chyb a z toho vyplývající poučení pro budoucnost. Třetím důvodem je potom potřeba podívat se celkově na naši vojenskou angažovanost v zahraničí ve světle připravované reformy veřejných financí.

Až prezident Bush přednese zítra v polském Krakově svoji řeč - napsal Timothy Garton Ash 30. května v New York Times - měl by celé Evropě předat toto poselství: My, Spojené státy, chceme silnou a soudržnou Evropskou unii. A až bude příští pondělí opouštět setkání skupiny G8 ve francouzském Évianu, měli by mu evropští lídři odpovědět takto: My, dynamicky se rozvíjející Evropská unie, chceme definovat naši novou identitu prostřednictvím partnerství se Spojenými státy, nikoliv opozicí vůči nim.

Pátek 13. června může vskutku být nazýván dnem D. První den českého referenda o přistoupení k EU byl zároveň dnem uzávěrky, kdy měl Konvent o budoucnosti Evropy předložit závěrečnou verzi projektu evropské Ústavy. I přesto, že návrh zkompilovaný v hodině dvanácté skoro nikoho stoprocentně neuspokojil, jeho autor, Valéry Giscard d'Estaing, se může cítit vcelku komfortně. Federalisté a eurogaullisté, euroskeptici, liberálové a socialisté, jakož i zástupci malých států nemají návrh rádi z důvodů velmi odlišných a nezřídka přímo protichůdných.

Knížka Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách (vydala Votobia, Praha 2003, 343 s.) vyvolala hodně negativních ohlasů. Text je jakýmsi souborným referátem o třech problémech: černošské menšině v USA a afirmativní akci, židovské otázce a eugenice. Cílem této kompilace je prý odhalování a připomínání tabuizovaných aspektů. Vezmeme-li obsah knížky jako celek, uvidíme, že většina zde vzpomenutých "tabu" se týká genetiky, respektive toho, čemu se někdy říká "behaviorální genetika".

České školství, stejně jako skoro všechno "veřejné" v ČR, naléhavě potřebuje reformu. V jiných "veřejných" oblastech se místo koncepčních debat nebo snad dokonce koncepčních rozhodnutí většinou řeší pseudoproblémy (namátkou: zdravotnictví - balení koblih; veřejnoprávní média - permanentní volení a odvolávání ředitelů v ČT; veřejné rozpočty - společné zdanění manželů) nebo se neřeší nic (např. důchodová reforma). Školství nezůstává pozadu, dokonce je na tomto poli vhodným didaktickým příkladem. Jedinou reformou ve školství totiž zůstává již několik let snaha zavést tzv. státní maturitu.