Centrum pro studium demokracie a kultury

PETR ČERMÁČEK (1972), narodil se v Chocni, vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně, na které nyní také pracuje. Knižně mu dosud vyšly básnické sbírky Drkotání větví (1998), V průsečíku ryb (2002), Mezi rezedami (2005), Rozhovory běloby (2006), Linea nigra (2008), Vrstevnice (2010), Ohniště (2016), Vlnolam (2018), Zimní srst (2021). V květnu 2023 vyšla v nakladatelství Srdeční výdej sbírka Fyziologus. Od roku 2005 byl členem redakce revue Weles, od roku 2011 do roku 2014 jejím šéfredaktorem.

Ředitel Divadla Na zábradlí Petr Štědroň vystudoval germanistiku a historii umění a němčina i uměnovědné směřování prostupují jeho životem dodnes. Vede Pražský ­divadelní festival německého jazyka a překládá německy píšící autory. Svoji doktorskou práci věnoval spisovateli, dramatikovi a režisérovi Georgi Taborimu, jenž byl známý svým netradičním pohledem na židovství a holocaust. A byl to právě Taboriho široký tvůrčí záběr, který Štědroň v době studií obdivoval. (…)

Venuše se samolibě zhlíží v zrcadle a Amor se marně snaží odhalit tajemství dalekohledu, když do něj nahlíží z opačného konce. Jedna opice zírá na brýle, které si přidržuje před obličejem, a druhá v křišťálové kouli obdivuje odraz své podoby. Nikdo z nich si ale nevšímá toho, co je obklopuje ve sběratelském kabinetu plném obrazů, plastik, kreseb, ozdobných nádob, šperků, glóbusů a měřicích nástrojů. Ani pohled z okna přes řeku Šeldu na antverpskou katedrálu, ani obraz Krista uzdravujícího slepce, ani zátiší s košem hroznů nepoutá jejich pozornost.

Loni v listopadu jsem se na „čítačke“ v olomoucké literární kavárně Druhý domov posluchačům svěřil s tím, co mne nedávno potkalo. – Když jsem byl na posvícení v nedalekém Hochtánově (nyní Vysoká) představen jedné paní učitelce jako básník, udiveně, spíš vyděšeně konstatovala: Jé, vy ještě píšete básně? Myslela to vážně. Jak už to bývá, odpověď mne napadla až dodatečně, „na schodech“: Milá paní, kdyby vám mne někdo představil jako malíře, určitě z vás nevypadne: Jé, vy ještě malujete?

Mladičký Jean Nicolas Arthur Rimbaud napsal báseň Co se říká básníkovi o květech. Věnoval ji Théodoru de Banville, příteli Hugovu a Baudelairovu, tehdejšímu parnasistnímu autorovi veršů, dramat, novinářských textů a umělci proslulému virtuózním ovládáním soudobé básnické techniky. Teenager ve svém výtvoru prokázal stejnou dovednost jako slavný mistr, ale neprojevil nad tím uspokojení. Naopak to pokládal za důvod nepokračovat v tomto směru, nýbrž vydat se vlastní cestou, lišící se od ustálených básnických postupů.

V minulém čísle Kontextů byl opublikován rozhovor amerického ekonoma a moderátora podcastu EconTalk Russe Robertse s americkým historikem Stephenem Kotkinem. Měl čtenářům připomenout, že letos je tomu padesát let, co v pařížském nakladatelství YMCA Press vyšlo poprvé Souostroví Gulag (1973). Ani jeden z aktérů rozhovoru se literaturou nezabývá, a tak si dovolím doplnit jeden důležitý historický fakt, který v rozhovoru nezazněl, totiž že Solženicyn nebyl na tvorbu Souostroví Gulag sám. Spisovatel odtajnil zákulisí vzniku díla až v devadesátých letech.

S ruským politologem a historikem Sergejem Medveděvem jsem se sešla na konci března v Rádiu Svoboda. Nechtěla jsem se s ním původně bavit o politice, i když na ni stejně nakonec došlo. Ve svém velice otevřeném rozhovoru vypráví, jak žil rok v normalizačním Československu, jak se v náhledu na Putinovo Rusko mýlil, ale také o podmanivém kouzlu intelektuálního rozhlasového a televizního vysílání. (…)

Šíření záměrně nepravdivých informací s cílem ovlivnit veřejné mínění nebo zakrýt pravdu má značně dlouhou historii, která nás může zavést až do starověkého Říma. V dobách občanské války proti sobě stáli Octavianus, adoptivní syn zavražděného Julia Caesara, a vojenský velitel Marcus Antonius, přičemž Octavianus si byl dobře vědom toho, že pokud chce nejen vyhrát válku, ale být i úspěšným vládcem, tak mu nebude stačit pouze vojenský triumf, potřebovat bude i podporu veřejnosti. Jak takové podpory nejsnáze dosáhnout?

Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nezačal 24. února 2022, přesto si naše generace toto datum bude pamatovat jako den, kdy se změnil svět. Je to den, kvůli kterému je nutné si se vší vážností začít klást otázku, zda je západní svět stále bezpečný a nezlomitelný. Rusko není pro Evropu hrozbou novou, ale není už nejmenších pochyb o tom, že se momentálně jedná z bezpečnostního hlediska o hrozbu největší a nejakutnější. (…)

Nemůžu se vůbec dívat na zprávy! Všude jsou mrtvá těla z Izjumu. To je nad moje síly! (Kirillov, A., 2022)

Přestaňte střílet! V autě jsou jenom ženy a dítě! (Human Rights Watch, 2022)