Centrum pro studium demokracie a kultury

Pan Comte-Sponville je rozhodně čestný muž. Rozhodl se býti ateistou a svou volbu promýšlí, zvažuje, zdůvodňuje. Jeho ateismus není ani nihilistický, ani arogantní. Jeho postoj by mohl být nazván kulturním katolicismem, on sám to vyjadřuje tak, že je ateistou křesťanským. Říká, že se dobře obejde bez náboženství, ale nikoli bez sdílení, věrnosti a lásky. Prý je to postoj, který vyplývá z osvícenství – o tom ještě bude řeč. Jeho výpověď je velmi osobní, mluví otevřeně o své křesťanské výchově a dětské víře, která ustoupila dospělosti bez náboženské víry. (…)

Stanislav Balík: Hold národnímu obrození / Jiří Hanuš: Teilhard po třiceti letech / Vít Hloušek: Tito a jeho soudruzi / Ivana Ryčlová: Nabokovův Hrdinský čin

Zatímco první část textu napsaného při příležitosti 60. výročí od premiéry prvního snímku s agentem 007 Jamesem Bondem se soustředila primárně na mládí jeho duchovního otce Iana Fleminga a jeho vztah k Jamajce, druhá část retrospektivy představí čtenářům vybrané romány s Jamesem Bondem, na jejichž pozadí se rýsuje příběh posledních zhruba deseti let Flemingova života. (…)

Básník a katolický kněz František Xaver Halaš (30. října 1946) pochází z malé vísky Sestrouň na Sedlčansku ve středních Čechách. Syn zbožných rodičů se nedoučil sladovníkem, ale absolvoval potravinářskou průmyslovku – maturita mu po základní vojenské službě (a po sovětské okupaci) umožnila ucházet se o studium bohosloví v litoměřickém semináři. Kněžské svěcení přijal v roce 1974 a působil v řadě míst, mimo jiné v poutním místě Strašín, kde byl jedním z jeho předchůdců P. František Daniel Merth, později byl farářem na Hluboké, v současnosti žije v obci Libín u Třeboně.

„Pocházím z rodu rabínů, chasidů a kabalistů,“ říká Singer v úvodní části své autobiografie. Narodil se roku 1902 v Leoncinu, nevelké obci nedaleko Varšavy. Jeho tatínek Pinchas byl chasidský rabín, žák radzyminského cadika. Také otec jeho otce Šmuel z Tomašova byl horlivým stoupencem a hlasatelem chasidského učení. Singerova matka se k chasidské zbožnosti stavěla zdrženlivě.

Markéta Hejkalová (1960) je spisovatelka a překladatelka finské literatury. Pracovala jako konzulka na českém velvyslanectví v Helsinkách, byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu, na Masarykově univerzitě vede překladový seminář. Žije v Havlíčkově Brodě, kde pořádá Podzimní knižní veletrh a s manželem v domě pod náměstím provozují nakladatelství a obchod s potravinami. (…)

Město je nejúžasnějším produktem a zároveň projevem kultury. Je zhmotněnou formou společného bytí. Jeho podoba je utvářena naším nahlížením na svět a na život čili filozofií, náboženstvím a uměním. To znamená naší historií, politikou, ekonomikou, vědou, vírou, etikou, architekturou, právním řádem… Město není nikdy úplně dáno, je živým organismem. Přesto, či právě proto ho musíme stále naplňovat životem. To je odvěký závazek jeho obyvatel a každé společnosti. Závazek vůči generacím minulým i budoucím: žít tak, aby žila naše města. Pouze neustálým budováním města také žijí.

Bavorský malíř Franz Marc (1880–1916), spoluzakladatel mnichovské skupiny Modrý jezdec, u nás není moc znám, téměř nic o něm nebylo publikováno. V německy mluvících zemích však patří k nejoblíbenějším expresionistům, jehož díla návštěvníci galerií vyhledávají. Mnoho jeho obrazů barevných koní, krav, jelenů, psů, koček i jiných zvířat je vysloveně krásných a poetických a na rozdíl od většinou dráždivých a nervózních expresionistických děl působí uklidňujícím dojmem. Zdání však někdy klame. Marcovy umělecké ambice byly neskonale větší než jen nově a procítěně malovat zvířata a přírodu.

Pravděpodobně celý svět má svůj zrak upřený na válku na Ukrajině a na Rusko. U této tragické události však nesmíme zapomínat na růst Číny, jež bude minimálně ekonomicky a technologicky větším vyzyvatelem Západu než Rusko. Při pohledu na ruskou agresi na Ukrajině to působí nepravděpodobně, ale Čína má se svou velikostí lepší vyhlídky na expanzi.

Dvacetiletý automechanik Mykola Hontaruk, který žije v městečku Zavodske v Ternopilské oblasti na západě Ukrajiny, vyrobil letos v létě ze starého sovětského moskviče automobil pro armádu. Do díla se pustil po telefonátu od svého otce, jenž bojuje v Doněcké oblasti, kde se armáda potýká s nedostatkem automobilů. A otec prý nutně potřeboval pick-up. Nicméně na něco lepšího než na veterána sovětské éry prostředky scházely. Pancéřování má Mykolův moskvič jen lehoučké, není to tedy obrněnec do první linie, ale může být velmi užitečný.