Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nezačal 24. února 2022, přesto si naše generace toto datum bude pamatovat jako den, kdy se změnil svět. Je to den, kvůli kterému je nutné si se vší vážností začít klást otázku, zda je západní svět stále bezpečný a nezlomitelný. Rusko není pro Evropu hrozbou novou, ale není už nejmenších pochyb o tom, že se momentálně jedná z bezpečnostního hlediska o hrozbu největší a nejakutnější. (…)

Nemůžu se vůbec dívat na zprávy! Všude jsou mrtvá těla z Izjumu. To je nad moje síly! (Kirillov, A., 2022)

Přestaňte střílet! V autě jsou jenom ženy a dítě! (Human Rights Watch, 2022)

Pravý břeh – Institut Petra Fialy uspořádal první ročník studentské soutěže o nejlepší odbornou esej. Do soutěže, jejímž cílem bylo nalézt mladé a talentované autory, se přihlásily téměř čtyři desítky účastníků. Rozhodování poroty tak od začátku nebylo jednoduché. Po důkladném uvážení nakonec vykrystalizoval užší výběr autorů, se kterými organizátoři soutěže plánují navázat další spolupráci.

Vladimir Vladimirovič Putin to dokázal. Počátkem dubna 2023 se Finsko, po desetiletí neutrální, stalo 31. členem Severoatlantické aliance. Pro vstup do NATO se rozhodlo kvůli obavám o bezpečnost po ruské invazi na Ukrajinu zároveň se Švédskem, jehož žádost o členství prozatím ztroskotala na nesouhlasu Turecka a Maďarska. V případě Finska šlo o nejrychlejší přijetí do NATO v historii a ještě nedávno v podstatě nemyslitelný konec jedné dlouholeté neutrality.

V předchozích číslech jsme se věnovali Gruzii a Ázerbájdžánu, nyní zbývá poslední z ­jihokavkazských republik – Arménie. Arméni Rusko tradičně vnímají nikoli jako přítele a blízkého spojence, ale hlavně jako jediného možného ochránce a protiváhu ­Ázerbájdžánu a Turecka. V tomto vztahu bylo vždy více osudovosti a bezvýchodnosti než přátelství a důvěry, nicméně z ruského pohledu je takový výrazně asymetrický vztah nepochybně výhodný. (…)

Aktuální situace v Rusku a na Ukrajině vyvo­lává mnoho otázek. Jedna z nich se týká náboženství, respektive ruského pravoslaví: jeho povahy, schopnosti reagovat na politické a společenské změny, jeho přizpůsobivosti, vnitřní síly. Znovu se můžeme ekumenicky zamyslet nad srovnáním jednotlivých konfesí a nad jejich schopností být kritickým partnerem, popřípadě oponentem státních představitelů, moderních ideologií nebo politických režimů. (…)

Podporováno médii v nás sílí mínění, že architektura je uměním vytvářet originální stavby čili takové, které nás na první pohled zaujmou, protože jsou od základu jiné než ostatní a tedy nevídané. Takové, jež upoutávají naši pozornost svým expresivním tvarováním a překvapivým designem, formou vytvořenou emocemi, se kterými je architekt navrhl. Přitom velikost génia měříme sílou jeho emocí. Ty jsou totiž projevem umělecké inspirace, citlivosti a duchovnosti.

Esej mnichovského historika architektury obrací naši pozornost od povrchního pohledu na architektonické formy k motivům jejich vzniku. Odhaluje tržní mechanismy a marketingovou strategii v pozadí fenoménu tzv. starchitektů a připomíná tradiční úlohu stavebního umění – vzdělávání člověka k vnímavosti a porozumění kráse. Ta je dnes však překryta smrští obrazů a instrumentalizována kvantitativními měřítky ­ekonomického způsobu uvažování. (Jan Obrtlík)

Christopheru Alexandrovi (1936–2022)