Centrum pro studium demokracie a kultury

Překladem tohoto rozhovoru si připomínáme výročí padesáti let od vydání epochálního díla Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag a sedmdesáti let od smrti J. V. ­Stalina. Americký historik, akademik a spisovatel Stephen Kotkin (1959) získal doktorát na Kalifornské univerzitě v Berkeley a potom pracoval tři desetiletí v Princetonu. Nyní působí v Hooverově institutu Stanfordovy univerzity.

Na podzim minulého roku jsem na stránkách Kontextů otevřela téma ruské anti­putinovské kulturní emigrace. Stejně jako v předchozích číslech jsem i nyní čerpala z aktuálních materiálů Rádia Svoboda – tentokrát z programu Kultura politiky. ­Hostem byla prozaička, scenáristka a sovětskými časy zocelená lidskoprávní aktivistka ­Ljudmila Ulická. Otázky kladl Andrej Archangelskij, který se s Ulickou krátce před jejími osmdesátými narozeninami setkal v Berlíně.

Pokud bych měl vybrat jednu fotografii, která dobře vystihuje osobnost Jacksona Pollocka a jeho nepředmětnou malbu, zvolil bych snímek Bernarda Schardta, pořízený někdy v druhé polovině roku 1943 v umělcově newyorském ateliéru (obr. 1). Tmavá a nezřetelná postava malíře se svěšenýma rukama stojí bezradně před obrovským šedým plátnem, na němž nic není, pouze se na něm odráží její stín. Místnost je prázdná, atmosféra temná, téměř depresivní.

Rusko pojí s kavkazským regionem celá řada vazeb, které jej činí v geopolitickém uvažování unikátním. Analýza ruských postupů v Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii, tedy kmenových státech jižní části této oblasti, bezesporu lépe objasňuje řadu kroků, které Kreml uplatňoval a uplatňuje i na Ukrajině – již jen proto, že dění na Ukrajině se s děním na Jižním Kavkaze v kontextu ruské geopolitické praxe do nemalé míry ovlivňuje.

„Evropská unie vytvořila systém, ve kterém je zakódována demoralizace,“ říká polský filosof a europoslanec Ryszard Legutko (Evropští konzervativci a reformisté, ECR) v souvislosti s korupční aférou Katargate, která již několik měsíců otřásá Evropským parlamentem. Skandál spojený zejména se jménem řecké místopředsedkyně Evy Kailiové ze skupiny Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů, která měla spolu s některými dalšími poslanci v EP za úplatky lobbovat v zájmu Kataru a Maroka, je podle mnohých pouze pověstnou špičkou ledovce.

Když americký miliardář Elon Musk na konci října minulého roku koupil Twitter, byla s jeho příchodem spojena poměrně velká očekávání. Není divu. Musk za převzetí společnosti zaplatil 44 miliard amerických dolarů. Od počátku se profiloval jako aktivní uživatel této sociální sítě a zároveň jako kritik jejího vedení z pozice zastánce co možná největší svobody projevu. Svou novou akvizici tak doprovodil tweetem s odkazem na logo Twitteru: The bird is freed.

„Věda“ s velkým „V“. Všichni prý víme, co „Věda“ říká. Tvrdí se, že „Věda“ je jednoznačná. Kolikrát jste to už slyšeli? Lidé už klima na Zemi rozvrátili. Teploty rostou, mořská hladina stoupá, led mizí a vlny veder, bouřek, sucha, záplavy i nekontrolované požáry jsou čím dál horšími metlami lidstva. Všechno to způsobují emise skleníkových plynů. A „Věda“ říká, že pokud tyto nebudou rychle eliminovány radikálními změnami společnosti a jejích energetických systémů, Země je odsouzena k záhubě. Ale ono to tak úplně není.

Uvažovat a psát střízlivě o ekologii a globálním oteplování není v době zjitřených klimatických emocí vůbec snadné. Přesto se o to musíme neustále snažit. Emotivní varování, že lidé zničí svou činností zemi, jsou stará jako civilizace sama. Pobavilo mě například, když jsem se v Přírodovědě Plinia Staršího, římského autora z prvního století po Kristu, dočetl o tom, že Římané svým budováním cest a přemísťováním kamenů narušují rovnováhu země, takže hrozí její převržení. Je to samozřejmě hloupost, nad kterou se dnes jen pousmějeme.