Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Jindy bych se rozčiloval, tentokrát však fakt, že jsem se o českém zákonu majícím inkorporovat unijní směrnici o službách v novinách nedočetl (vláda jej schválila 5. ledna), spíše vítám.

Druhá polovina roku 2008 byla neobyčejně bohatá na kulatá výročí událostí, jež úzce souvisejí s neuralgickými body vývoje naší státnosti nebo je přímo ztělesňují. 21. srpna jsme si připomněli 40. výročí sovětské okupace, 3. září 60. výročí skonu druhého prezidenta Edvarda Beneše, 30. září 70. výročí mnichovského diktátu, 28. října 90. výročí československé státní samostatnosti, 14. listopadu 90. výročí proklamace republiky a volby prvního prezidenta T. G. Masaryka a konečně 2. prosince 160.

Během svého projevu po vyhlášení výsledků prezidentské volby v listopadu 2008 sliboval Barack Obama v zahraniční politice Spojených států „nové svítání“, sliboval „change“, tedy změnu. V záplavě jeho slov však bylo velmi obtížné najít „jádro pudla“. Přečetl jsem kdejaký jeho předvolební projev, ale o jakou změnu a v jakém směru mu vlastně jde, jsem nenašel. Jeho plány se od názorů jeho konkurenta, senátora McCaina, příliš nelišily a často byly velmi mlhavé.

Nedávná zpráva organizace Human Rights Watch o postavení a právech žen v Saúdské Arábii se pro některá západní média, intelektuály a politiky určitě stane vhodným nástrojem, jehož lze použít coby zbraně v boji proti islámu a k tomu, aby prokázali jeho netoleranci a diskriminační obsah. Dávat porušování lidských práv v této ropné monarchii do souvislosti s islámem je ovšem stejně tak zjednodušující jako samotná kritika, která (v tomto případě) stejně nevede k žádným pokrokům.

Ani dítě, ani občan

Kniha Cikánské skupiny a jejich sociální organizace Lenky Budilové a Marka Jakoubka (vydává CDK) předkládá čtenářům soubor tuzemských i zahraničních textů, které se z pozic sociálních věd (především pak sociální antropologie) zaměřují na to, co jsme si v Česku zvykli označovat jako „romskou problematiku“.

Před rokem neonacisté plánovali projít pražským starým městem v den výročí křišťálové noci. Narazili na silný odpor a absenci jakýchkoli sympatií z řad širší veřejnosti. Když Dělnická strana přibližně o rok později uspořádala protestní shromáždění v severočeském Litvínově a následoval pokus Autonomních nacionalistů a sympatizantů Národního odporu proniknout „na lov“ do problémové čtvrti Janov, setkala se jejich akce s otevřenými sympatiemi nejen tamějších obyvatel, ale i nemalého procenta „běžných občanů“ z celé České republiky.

Proč standardní mezistátní rozvojová pomoc viditelně nefunguje? Proč pomoc vlád jiným vládám – či nadnárodních institucí vládám – nepomáhá? Soukromé podpůrné aktivity jedinců, nadací či obecně prospěšných společností ve vyspělém světě směrem ke světu rozvíjejícímu se nechme protentokrát stranou.

Až 44. prezident Spojených států převezme v lednu svoji funkci, bude dvanáctým reprezentantem Bílého domu v řadě, který ekonomické a politické integraci Evropy nabídne svou podporu. Patrně také nebude prvním, koho bude zajímat, čemu se tato podpora – a především námaha samotné Evropy – vlastně rovná.

Priority nepadají z nebe. Odrážejí naše vnímání věcí, náš pohled na svět. Ten dnešní se začal utvářet před desítkami let. V tomto článku se pokusím objasnit, proč nejsem s dnešními prioritami spokojen.

Knihu Stanislava Budína Jak to vlastně bylo je možné číst několika způsoby a v různých kombinacích. Generace pamětníků si může oživit události, na které se pomalu zapomíná. Například odmítavé postoje prvo­republikové KSČ k T. G. Masarykovi nebo hlasování komunistických poslanců proti rozpuštění nacistické strany v takzvaných Sudetech ve třicátých letech. Generace synů, dcer a vnoučat v jeho biografickém líčení možná najde pozadí některých postojů, které levice mezi dvěma světovými válkami zastávala.