Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Česká komunální politika je z mnoha důvodů v Evropě specifická. Příští měsíc uplyne pětadvacet let od její obnovy či znovuustavení – čtvrtstoletí překotného vývoje je vhodnou příležitostí k zastavení se, ohlédnutí a rekapitulaci. Tentokrát se nebudeme věnovat stranickým a nestranickým aktérům, zamyslíme se nad institucio­nální stránkou české místní samosprávy.

Účinná zahraniční politika státu je jako stůl o třech nohách. První nohou je konsenzus ve společnosti – nezbytný hlavně v případě demokratické země. To on zaručuje realizaci dlouhodobých strategických cílů, nezávisle na tom, kdo je v důsledku voleb zrovna u moci. Druhou nohou stolu je faktor zájmů. Pokud jsou zájmy USA spojeny více s Německem než například s některou africkou zemí, je logické, že se více lidí a prostředků bude angažovat v jednání orientovaném na našeho západního souseda, aby se právě tam zaručily větší šance na uplatnění národních zájmů.

Historik skotského původu Niall Ferguson (nar. 1964) je v současné době jedním z nejpopulárnějších komentátorů nejen minulých, ale i přítomných událostí. Jeho knihy patří k bestselerům, a to nejen v USA, ale i v západní a střední Evropě. V češtině již vyšlo několik jeho publikací, naposledy hojně diskutovaný titul Západ a zbytek světa (Argo/Dokořán, Praha 2014), který vznikal právě v době publikování tohoto rozhovoru v internetové podobě. Ferguson v něm přesvědčivě vysvětluje své pojetí historikovy práce, ale i základní teze své knihy a světovou politickou a ekonomickou situaci.

V posledních desetiletích se hodně hovoří o islámu, a nikoli v dobrém: nějací zločinci šíří v jeho jménu teror. Říká se jim „islamisté“. Při každém z těchto zločinů na sebe odpověď nenechává dlouho čekat: „Nesmíme všechny házet do jednoho pytle!“ Zcela nezpochybnitelná je jedna věc: zločinci tvoří pouze menšinu, většina obyvatel islámských zemí a muslimů, kteří se přistěhovali do nemuslimských zemí, je umírněná. Z toho se rychle dospívá k závěru: „Nic z toho není ten pravý islám.“ Ale toto tvrzení lze obhájit již mnohem obtížněji. (…)

(John Micklethwait, Adrian Wooldridge:  Bůh se vrací. O tom, jak globální oživení víry mění svět. Přel. Václav Petr, Triton, Praha, 2014, 440 s.)

U pahorku Ostrá hora v České u Brna

Je to dávno, Babí lom na levém obzoru

struky nebes našedle svírá, ačkoliv modré oceány oblohy

též léto za dveřmi vrzavými

hrají.

Neboť v takové výšce nejsou roční doby,

je tam jen ozónová dálnice,

oblačná smaženice paprsků chuchvalných i prudkých,

tvrdí mi laskavec, ten srstnatý plevel,

tvrdí mi hrdlička, ta uvařená teta.

Já jsem v té výšce byl,

letěl jsem do Japonska,

ale dnes to nemá význam,

to se klidně přiznám,

Jsem jistě holanovec, to netajím, tento Mistr (Vladimír Holan) však zde již byl připomínán dosti, rád bych tedy napsal o jiných autorech, jejichž texty jsou mi blízké a naplňují mne radostí. Setkání s japonštinou, Japonskem a jeho kulturou i krajinou a reáliemi pro mne bylo životním „uzlem“, epicentrem výbuchu atd. Obrovská, magická síla této jedinečné země ležící v západním Pacifiku mnou otřásla, nenechala na mých nervech větvičku „suchou“, navždy mne citově připoutala k Nihon rettó 日本列島 (japonskému souostroví). Ale já byl už od mládí „žlutej“ (zvýšená hladina bilirubinu…).

(…)

1. Bratranci Charlesi Thierrymu, 10. března 1913

Můj drahý Charlesi,

dozvěděla jsem se od Tebe, že tatínek zemřel. To je tedy první zpráva, nic mi o tom neřekli. Před jakou dobou se to stalo? Pokus se to zjistit a napiš mi něco bližšího. Chudák tatínek, nikdy mě neviděl takovou, jaká jsem. Vždycky ho přesvědčovali, že jsem příšerné, nevděčné a zlé stvoření, bylo to potřeba, aby ta druhá¹ mohla všechno shrábnout.

Film Bruna Dumonta Camille Claudel 1915, který byl před dvěma lety uveden do kin a vzápětí na sebe strhl pozornost coby životní role Juliette Binochové, je pozoruhodným portrétem francouzské sochařky, žačky a múzy Augusta Rodina. Umělecký rukopis Camille Claudelové ani v nejmenším nezůstal v mistrově stínu – na konci 19. století se prosadila jako osobitá umělkyně, nesmírně nadaná a otevřená neustálému vývoji a hledání nového výrazu.

Byl tu i jiný důvod proč být opatrný. Dva týdny před­tím Rudolf ohlásil, že přijede návštěvník z Ameriky, jaký­si význačný profesor filozofie, který k nám bude v pátek promlouvat o pojetí lidských práv. Jmenoval se Martin Gunther a napsal na to téma dvě knihy, z nichž jedna ko­lovala na našich seminářích. Byla plná odkazů a pozná­mek pod čarou, což svědčilo o tom, že je do věci zapojená akademická obec, takže pro nás byla zhuštěná do mani­festu a přitisknutá k srdci jako svatý obrázek.