Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Britský filozof, politolog a spisovatel Roger Scruton si práci na románu Zápisky z podzemí ztížil hned dvakrát. Jednak umístil jeho děj do okupovaného Československa v polovině osmdesátých let dvacátého století, jednak za jeho vypravěče zvolil mladého Čecha, který svůj příběh sepsal s časovým odstupem ve Spojených státech, kam odešel po listopadovém pádu komunistického režimu. Autor byl vybaven poznatky, kterých nabyl za desítiletí spolupráce s českými občany vzdorujícími nesvobodě úsilím o nezávislé vzdělání v rámci bytových seminářů.

V minulých Kontextech (3/2015) byl připomenut Dalibor Chatrný (1925–2012), významný brněnský konceptualista, nezapomenutelná osobnost pro ty, kdo jej znali celý život, i ty, kdo se s ním setkávali jen příležitostně. Po sérii článků však zůstává jejich nejasný jmenovatel, obsedantně se opakující otázka po autorově významu, který zůstává stále nedoceněn. Problém je v nechuti připojit k výtvarně i lidsky skvělému autorovi jiné hodnocení než absolutní – a podiv, že si někdo může dovolit vnímat autora s úctou a porozuměním, nicméně i s jeho limity.

Časopis Kontexty, kterého si vážíme, do kterého rádi přispíváme a který – ve složitých a nepříliš dobrých časech České republiky v polovině druhého desetiletí dvacátého prvního století a v době totální absence naší domácí vážné debaty na společenská témata – považujeme za mimořádný jev, se ve svém druhém letošním čísle věnoval tématu kultury a kulturní politiky. Byly to články šéfredaktora Františka Mikše „Kulturní politika a její evropská a česká dilemata“ a Tomáše Drobného „Kultura na okraji politického zájmu“. Nepovažujeme je za okrajové a za nevýznamné.

Významný německý malíř Otto Dix (1891–1969) je v českém prostředí téměř neznámý a až na několik drobných překladových textů o něm nebylo nic publikováno.1 A to i přesto, že zejména v souvislosti s první světovou válkou, jejíž sté „výročí“ si nyní průběžně připomínáme, nabývá jeho dílo na aktuálnosti. Osobitého malíře představíme ve dvou samostatných článcích.

Známý český politolog Lubomír Kopeček je docentem politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Věnuje se hlavně české politice a srovnávací politologii. Ve své nové knize Deformace demokracie? Opoziční smlouva a česká politika 1998–2002 se pokusil o komplexní shrnutí příčin a dopadů tzv. Opoziční smlouvy, která v letech 1998–2002 výrazně ovlivnila a přetvořila českou politickou krajinu.

Jakou mají Rusové představu o postavení své země ve světě za deset či patnáct let od nynějška? Před rokem nebo dvěma vládl značný pesimismus, nálada Kremlu i celé země se však podstatně změnila, i když to do jisté míry zmírnila ekonomická krize. Podle průzkumů veřejného mínění uvažuje většina Rusů o své zemi jako o supervelmoci, ale mezi odborníky je tento pohled rozšířen méně. Podle nich je nyní Západ na ústupu, je izolovaný. Pravidla, která dlouho diktovala Evropská unie a Washington, už nejsou stejná. Rozšiřování NATO a EU k okrajům Ruska bylo zastaveno.

Jestliže se Západ nachází v tak obtížném postavení vůči Rusku, je tomu tak proto, že se zmýlil jak v Rusku, tak i ve směru, jímž se Rusko ubírá. Revue Commentaire to však viděla správně. Přechod od myšlenky komunismu k ruské ideji nebyl vyhodnocen přesně. Dvě knihy, o nichž zde hovoří Alain Besançon, jsou pro nás příležitostí k tomu, abychom si to uvědomili. (…)

Přeložil Josef Mlejnek

Karel Kříž, nar. 1961, absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze (1984), v letech 1985–1990 odborný pracovník Ekonomického ústavu ČSAV, poté šéf ekonomické rubriky Lidových novin a od roku 1993 člen jejich představenstva a zástupce šéfredaktora. V roce 1989 spolupracoval při vzniku ODA. V letech 1996–1998 poradce předsedy Fondu národního majetku. Od roku 1999 společník firmy Value Added, a. s., která se zabývá zejména investičním poradenstvím a revitalizací firem v problémech. Autor více než tisícovky komentářů, které analyzují hlavně vývoj české ekonomiky a politiky. (…)

Již dvakrát jsme na stránkách tohoto časopisu uveřejnili společný text, který by mohl být nazván ideově programovým. Při příležitosti dvacátého pátého výročí Listopadu 1989 jsme se zamýšleli nad pozitivními změnami, ke kterým u nás došlo po svržení komunistického režimu a znovunabytí svobody, a současně jsme upozornili na některé nebezpečné tendence současného vývoje.

Jsou knihy, které otevíráme v naději, co se dozvíme nového. A jsou knihy, kde totéž činíme s obavou. Martin Štefek, autor srovnávací studie Za fasádou jednoty. KSČ a SED po roce 1985, která vyšla v loňském roce v nakladatelství Pavel Mervart, si tohoto čtenářova dilematu byl jistě vědom. Jeho hlavní ambicí, jak napovídá samotný název, bylo zbořit fikci jednolitého přístupu a způsobu reagování na podněty doby ze strany vedení dvou nejzápadnějších východoevropských komunistických státostran před rokem 1989.