Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

„Rostoucí ekonomická krize ohrožuje ideu jednotné Evropy“, „Ekonomické kroky členských států se rozcházejí", „Hádky v evropské rodině“. Kdo si přečte tyto nadpisy, může dojít k závěru, že Evropská unie má problém. A měl by pravdu.

Člověk by si také mohl začít myslet, že největším problémem Evropy je ekonomická krize ve východní části kontinentu. V tom by se ale mýlil.

Zbyněk Klíč před časem na stránkách Revue Politika pozitivně komentoval vládou schválený návrh reformy volebního systému, který počítá s existencí sloučených obvodů NUTS a znovuzavádí volební propočet Hagenbach-Bischoffovou metodou. Nezbývá než souhlasit: jakékoli posílení většinových prvků je pro český volební systém nadějí. Zkusme ale pochopit krizi české politiky v jejím celku.

Nebýt krize, šlo by o jednu z kauz roku. Takhle se však o revizi výpočtu mýtného pro kamiony skoro nemluví. Brusel se snaží podvázat nákladní silniční dopravu v EU a fakticky tak omezit celý koncept volného pohybu zboží. Pokoutně, sofistikovaně.Zastánci nové legislativy předpokládají, že jen málokdo se bude radovat z toho, jak se po rozšíření Evropské unie a jejího vnitřního trhu v letech 2004 a 2007 skokově zvýšil objem kamionové dopravy. Jenže jejich návrhy jsou s realitou spjaty jako pes s boudou, od níž se psisko právě urvalo a pádí pryč.

V Iráku se konaly regionální volby, o jejichž bezpečnost se primárně postaraly irácké síly. Zúčastnilo se jich 14 400 kandidátů reprezentujících čtyři sta stran. A přinesly výsledky velmi příznivé jak pro Irák, tak pro Spojené státy.

Irák se rozešel s náboženským sektářstvím a vydal se směrem k sekulárnímu nacionalismu. Jak poznamenal Amir Taheri, expert na otázky Blízkého východu: „Prohrály všechny strany, které měly v názvu slova ,islámská‘ nebo ,arabská‘. Naproti tomu všechny ty, které obsahovaly ,Irák‘ nebo ,irácká‘, získaly.“

Evropským i tuzemským tiskem se přelila vlna kritiky na českou adresu v souvislosti s přijímáním Lisabonské smlouvy, která v Poslanecké sněmovně prošla těsnou většinou pěti hlasů. Nyní proběhne hlasování v Senátu, kde je počet odpůrců o něco vyšší.Důvody pro vlažný postoj se hledají v jakési evropské malověrnosti, vytahují se příklady nespolehlivého Švejka nebo se všechno připisuje spiknutí lidí kolem prezidenta republiky. Celá věc má docela racionální vysvětlení.

Jinakost

V tomto příspěvku si dovolím polemizovat s několika argumenty Zbyňka Klíče uvedenými v jeho článku (v Revue Politika 2/2009 – pozn. red.). Autor se totiž na několika místech dopouští zavádějící až chybné argumentace, která by mohla neznalé čtenáře mystifikovat.Klíč uvádí, že skotská varianta využívala přepočty výrazně výhodné pro menší strany.

Přijde-li řeč na Evropskou unii, hovor občas uvízne na tzv. demokratickém deficitu. Slyší-li tento výraz obyčejný volič, dochází k závěru, že jde o něco na způsob schodku státního rozpočtu: demokratický deficit musí být normální. Půjde nejspíše o obtíž technického rázu, která časem zmizí sama. A pokud ne, je dobré naučit se s ní žít a raději do ní nevrtat.Pojem „demokratický deficit“ lze přitom učebnicově vyložit na nejvýše postaveném Čechovi v našich moderních dějinách, na eurokomisaři Vladimíru Špidlovi.

Dvě redaktorky internetového deníku iDnes zjistily, že v republikovém výboru Strany svobodných občanů figuruje dr. Ladislav Bátora, prevít, na kterého bychom si měli posvítit. Pak doktor totiž kdysi kandidoval za Národní stranu a je nacionalista.No a co, chce se říct.

Budoucnost Evropy je nepochybně tématem, které přesahuje naši současnost. Je však otázka, zda je i výzvou, respektive v jakém smyslu.Pro mne je opravdovou výzvou současnost, neboť v ní budoucnost předutváříme. Únik do budoucnosti není něco, co bych u politiků oceňoval.

Krize je slovo, bez nějž se dnes neobejde snad žádná výpověď vztahující se k blízké budoucnosti. Finanční a hospodářská krize, nejnověji energetická krize, jsou jevy, jež si sice zatím uvědomujeme spíše v jejich mediální reflexi, ale které nepochybně ovlivní naše jednání v příštích letech. Pocit krize, vědomí něčeho nejistého, nepříjemného, něčeho negativního podmiňuje naše „rozvrhování se“ do budoucnosti, je spoluurčující pro naše očekávání, a proto má pro naše ekonomické, ale i sociální a politické chování význam. (…)