Pokud bychom měli nějak charakterizovat uplynulý rok, pak byl především rokem významných událostí na domácí politické scéně. U řady voličů se projevily vzrůstající deziluze z české politické „elity", což následně vedlo k řadě významných změn, zejména v uspořádání sil napravo od středu politického spektra. Dvě nejsilnější strany se zbavily svých problematických předsedů, proběhly i další výrazné personální změny.
Každé výročí může obsahovat dva významné, vzájemně provázané a doplňující se prvky. Prvním je vděčnost. Když slavíme narozeniny, můžeme pocítit těžko definovatelnou přítomnost vděčnosti za dar života, vděčnosti rodičům za sdělený život, vděčnosti okolí za trpělivost s námi a našimi slabostmi. A druhým prvkem je možnost zamyšlení. Vědomí, že jsme se při výročí narození dožili už tolika let a že jsme pořád ještě tady, na tomto překvapivém a prazvláštním světě, nás může vést k úvahám, co s časem, který nám zbývá.
Jsou oblasti života a politiky, kterým nerozumím, i když se snažím. Jednou z nich je oblast toho, co by se dalo nazvat kulturní politikou či vytvářením podmínek pro kulturní provoz. Někdy si říkám, že spleť názorů a pohledů na tuto záležitost (jimiž byly a jsou protkány minulé i tyto Kontexty) může znamenat dvojí: buď je řešení velmi jednoduché a my ho nemůžeme dosáhnout právě proto, že to nejjednodušší se v našem komplikovaném světě dosahuje nejobtížněji.
Když jsem v listopadu minulého roku poskytl brněnské MF Dnes rozhovor k dvacátému výročí pádu komunismu, točil se především kolem neradostného stavu české politiky. V závěru jsem redaktorovi na otázku, co pro mě znamená demokracie, odpověděl slovy inspirovanými jednoduchou, ale dle mého soudu výstižnou definicí filosofa Karla R. Poppera: „To nejdůležitější na demokracii, její skutečná podstata, spočívá v možnosti zbavit se špatných politiků.
Šedesátileté výročí Akce K, při níž byly na jaře v roce 1950 z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ přepadeny kláštery a jejich obyvatelé buď převezeni do koncentračních táborů, nebo rozehnáni „do světa", umožňuje nejen připomínku této smutné a pro mnohé tragické události, ale též úvahu nad zvláštnostmi režimu, který tu po čtyřicetiletí bytoval.
Vážení čtenáři, milí předplatitelé, dostáváte do rukou první letošní číslo časopisu Kontexty vydávaného brněnským Centrem pro studium demokracie a kultury. Již z letmého prolistování by mělo být zřejmé, že náš dvouměsíčník nedoznal oproti loňskému ročníku žádných výrazných změn. Snažíme se pouze neustále rozšiřovat okruh přispěvatelů, abychom mohli vedle osvědčených autorů nabídnout čtenářům nové pohledy, které pokládáme za zajímavé, a představit osobnosti z různých oblastí života, ochotné a schopné přemýšlet a formulovat své myšlenky.
Zprvu jsem chtěl psát vážný editorial, o politice a kultuře, jak jinak, viděno z mého brněnského domova v žáru doznívajícího léta. Chtěl jsem psát o Prague Pride, naší pražské hrdosti, queer festivalu pořádaném pod záštitou primátora zastupujícího pravicovou stranu, u níž bychom předpokládali, že bude klást důraz na kulturnost a prosazovat rodinné hodnoty. O tom, jak je možné, že je něco podobného médii téměř unisono vydáváno za příklad svobody a tolerance, ne-li rovnou za důkaz dospělosti české demokracie.
Zhruba před rokem jsem na stranách tohoto časopisu napsal, že česká politická scéna se silně barbarizuje a kulturně upadá (Kontexty 4/2010). Nemyslel jsem tím její každodenně viditelné znaky, jako jsou nevybíravé útoky a malicherné spory, korupce a do očí bijící prospěchářství, ale spíše celkovou skladbu politické reprezentace, její kulturní a intelektuální úroveň. A také její vztah ke kultuře a vzdělanosti obecně, jež jsou v žebříčku jejích priorit vždy spolehlivě na jednom z posledních míst.
Slovo utopie znamená v českém překladu něco jako ne-místo, místo, které neexistuje. Dalo by se také říci, že tento výraz znamená představu, koncept nebo třeba i vyprávění o společnosti nebo instituci, které nejsou a ani nemohou být. A to z různých důvodů: některé naše ideje jsou zkrátka příliš racionální, někteří z nás nemají úplně vyrovnaný smysl pro skutečnost nebo pro to, co je možné, jiní zase rádi plánují budoucnost, aniž by vzali v úvahu současná či minulá omezení - limity našich osobností i našich společenských uspořádání.
V jedné z nejznámějších povídek Raye Bradburyho Burácení hromu (A Sound of Thunder z roku 1952) se při lovecké výpravě do šedesát milionů let vzdálené minulosti dopustí lovec Eckels malé chyby. Cesty do minulosti jsou organizovány tak, že nesmí dojít ani k malému zásahu do tehdejší skutečnosti, dokonce jsou lovena pouze ta pravěká zvířata, která by tak jak tak o několik minut později zahynula přirozenou smrtí. Eckels však při pohledu na obrovského tyranosaura propadne panice a na malý okamžik se dotkne země. Zašlápne přitom motýla.
