V poslední době, kdykoli přijde řeč na systémové problémy české politiky, mi na mysli vyvstane následující obraz: Představte si instalatéra, který má nájemníkům domu opravit závadu v koupelně, odkud se již dlouho šíří podezřelý zápach. Příčinou je očividně nevhodný typ sifonu u vany, který se již krátce po instalaci začal ucpávat. Je třeba ho vyměnit, nebo alespoň upravit. Instalatér se však namísto toho začne zcela nepochopitelně intenzivně zajímat o sifon u vedle stojícího umyvadla, který je ovšem v pořádku.
Spolu s koncem roku každoročně znovu a znovu cítíme, že se blížíme k největšímu svátku, který snad nejvíc ze všech spojuje naše národní společenství napříč stavy, vyznáními, politickými názory a téměř všemi myslitelnými společenskými děleními.
Zdálo by se na první pohled, že výročí zahájení druhého vatikánského koncilu (v říjnu 1962) se týká pouze katolíků, kteří se na něm rozhodli, že se budou snažit pochopit dobré stránky moderní doby, že nebudou apriorně odsuzovat jiné křesťany a jiné přístupy k Božím tajemstvím a že se nemusejí při svých aktivitách neustále ptát svých kněží a biskupů, co mají dělat.
Na odborové myšlence je něco pěkného: zastat se pracujícího, když mu je zle. Nemůže být pochyb o tom, že každý, kdo pracuje (a ostatně také každý, komu je aktuálně tato výsada odepřena), čas od času takové zastání potřebuje. Odborové organizace mají též smysl v rámci jednotlivých oblastí a možná i centrálně. I když všelijaké té organizovanosti a centralizace nesmí být nadbytek, což platí nejen o odborech. Není také třeba připomínat, jakou roli sehrály v Polsku při destrukci totalitního režimu.
Za dlouhá léta šéfredaktorování jsem musel pročíst množství nejrůznějších textů o tom, v čem je současný projekt evropské integrace mylný a proč nemůže fungovat. Od kousavých esejí až po suché politologické analýzy a složité ekonomické rozbory. I když jsem o správnosti takové kritiky nikdy nepochyboval, poslední dobou jsem byl tímto tématem přesycen. Ano, i správná a potřebná kritika může unavit, když je jí příliš a řešení v nedohlednu! Pak ale narazíte na cosi trochu jiného, svěže filozoficky formulovaného, i když vlastně neříkajícího nic převratně nového.
Do předčasných voleb zbývá už jen pár dní, či dokonce hodin. Od listopadových událostí roku 1989 budeme vybírat osmou sněmovnu, do úřadu se pomalu chystá čtrnáctá vláda. Situace je ještě tristnější, když si uvědomíme, že od roku 1996, a tedy prvních voleb, jež skončily tzv. patem, půjde o vládu dvanáctou – a to v průběhu pouhých sedmnácti let. Smutné je, že nikdo z vlivných politických hráčů nenabízí recept na smysluplnou nápravu tohoto nenormálního systému.
Annuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam! Eminentissimum ac reverendissimum Dominum, Dominum Georgium Marium Sanctae Romanae Ecclesiae Cardinalem Bergoglio, qui sibi nomen imposuit Franciscum.
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?“
