Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V srpnu 1960 charakterizoval americký časopis Time Che Guevaru jako mozek revoluce, Fidela Castra jako její srdce a Raúla Castra jako její pěst. Kubu komunistická propaganda sice líčila jako „ostrov svobody“, ve skutečnosti však jde o jednu z nejtužších diktatur současného světa, o zemi, kterou podobně jako Severní Koreu pád komunismu z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jaksi minul. Zatímco Che Guevara dávno doplatil na své „revoluční bouřliváctví“, bratři Castrové mají tuhý kořínek. Není divu, bez něj by se totiž asi vůbec nedostali k moci. (…)

Bezprostředně po vlně protimuslimského násilí, která se přehnala přes Barmu minulý měsíc, přišli nejvýraznější představitelé Generace 88 se zásadním prohlášením. Min Ko Naing na tiskové konferenci 29. března vyjádřil názor, že nedávné nepokoje zcela evidentně nejsou výsledkem nepřátelství buddhistů a muslimů na úrovni jednotlivých komunit, ale akcemi vyvolanými „dobře vyškolenými teroristy“. Touto bolestivou lekcí jsem sám prošel na vlastní kůži v Bosně na začátku devadesátých let.

Igor Blažević, rodák z Bosny a Hercegoviny, vystudoval filosofii a srovnávací literaturu na Filosofické fakultě záhřebské univerzity. Od roku 1991 žije a pracuje v Praze. Počínaje rokem 1992 se angažuje ve společnosti Člověk v tísni (ČvT), pražské nevládní a neziskové organizaci založené českými novináři a bývalými disidenty. Do roku 2010 působil v ČvT jako ředitel Centra pro lidská práva a demokracii, které poskytuje pomoc disidentům a prodemokratickým skupinám působícím v obtížných podmínkách kdekoli na světě.

Tisíce protestujících na tureckých náměstích volají po pádu premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana. Mnoho médií (včetně České televize) jeho vládu označuje za promuslimskou a autoritativní. Před vynesením unáhlených soudů bychom se ale měli podívat na fakta. Turecko je totiž příliš důležité na to, abychom k němu přistupovali lehkovážně.

Erdoğan není Kaddáfí

Již léta jsme na evropské scéně svědky neutuchajících diskusí o tom, zda Turecko patří či nepatří do Evropy. Rozdmýchávají je především ti, kterým je turecká příslušnost k evropské identitě nepohodlná. Staletí společné historie se však nedají vymazat. Území dnešního Turecka bylo vždy součástí impérií, jež byla považována za nedělitelnou součást evropské mocenské architektury, od starověku přes středověk až po moderní dobu. Tvrdit, že je tomu dnes jinak, resp.

Monumentální historický úspěch západní civilizace spočívá v tom, že se nejen těší ještě před sto lety nepředstavitelné životní, technické a lékařské úrovni, ale udržuje si i dominantní pozici v mezinárodních vztazích, zvláště pokud jde o podmínky světového obchodu a bezpečnosti. Možná i proto je na světě od roku 1945 tak málo válek. To vše přesto, že Západ už dnes neporoučí světu převahou svých neporazitelných automatických pušek, kanónů a křižníků jako v době evropských impérií.

Jiné právo nedávno zveřejnilo zamyšlení Barbary Havelkové „Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým ,liberalismem‘“. Autorka kritizuje a problematizuje určité – ať už skutečné či domnělé – postoje „českých neo-liberálů“, jak přezdívá zastáncům klasického liberalismu. Zpochybňuje předpoklad, že to, oč klasičtí liberálové usilují, je skutečnou svobodou a nabízí alternativní koncepci tzv. progresivního liberalismu, který se svým textem pokusila ustavit.

Vývoj ruské zahraniční politiky od pádu komunismu do současnosti je poněkud podivný. Během Jelcinovy éry byla ruská zahraniční politika předmětem vášnivých sporů a za Putina se znovu stala soukromým revírem nejvyšších představitelů Kremlu a předmětem všeobecného konsensu, který nezpochybnilo ani poslední vzbouření.

Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat.

Dvě prezidentská období Václava Klause, nejvýraznějšího a možná nejkontroverznějšího politika českého polistopadového vývoje, umožňují předběžné hodnocení. Mnohé jistě ukáže blízká nebo vzdálenější budoucnost. Redakce časopisů vydávaných Centrem pro studium demokracie a kultury jsou však přesvědčeny, že určité zvážení základních prezidentových činů a způsobu výkonu jeho funkce je možné již nyní, alespoň ve stručné, orientační podobě, respektive v některých aspektech.