Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Situace na pražském magistrátu po rozpadu koalice ODS a TOP 09 a odvolání primátora Bohuslava Svobody otevřela prostor k úvahám o možných změnách formálních podmínek fungování tamější samosprávy.

Je to skoro přesně na den dva a půl roku od doby, kdy ODS po měsíc trvajících jednáních vyšachovala společně s ČSSD z vedení hlavního města vítěze voleb TOP 09. Nyní se situace obrátila a TOP 09 – tehdy tahající za nejkratší konec – se po několika kotrmelcích, které se mezitím v pražském komunále udály, dostala do pozice, kdy si bez nových voleb mohla vybírat, s kým bude v metropoli vládnout. A viditelně si to užívá.

Důvěru v politiku může vrátit jen takové opatření, které přesvědčí voliče, že bude-li usilovat o výměnu těch, ze kterých je tak frustrován, může se mu to skutečně podařit.

Moje první otázka směřuje k pojmu evropské byrokracie. Jak vnímáte jednotlivé regulace? Často jsou označovány jako „něco z Bruselu“, viz kauza pomazánkového másla. Jaká je role členských států, tedy českých politiků a diplomatů, při schvalování těchto regulací?

Podle mě se u nás o tématu administrativní zátěže prakticky vůbec seriózně nedebatuje. Přitom je tato zátěž naprosto enormní. Politici používají nařízení z Bruselu pouze jako alibi při nedostatku argumentů či při obavě něco prosadit.

Utopická představa Evropské unie o tom, že se přetransformuje v tahouna zelené energie, začíná být nejistá. Sílící hospodářská a finanční krize a rostoucí nezaměstnanost vedou k tomu, že někdejší všezahrnující zelený konsensus se začíná rozpadat.

S tím, jak narůstá sektářské násilí na Blízkém východě, jak se Irák stále více dostává do íránské sféry vlivu, jak je Afghánistán zřejmě směrován k tomu, aby svou zkorumpovanou demokracii vydal do rukou teroristů a vrahů z Talibanu, a jak jsou americké zájmy a životy obětovány ve prospěch spouště způsobené takzvaným arabským jarem, může být užitečné udělat si přehled v tom, co tyto stále se prohlubující debakly znamenají pro neokonzervativce a pro naše angažmá v šíření demokracie. Začít bychom měli Irákem, v němž započal náš nejnovější výpad do sféry demokratického budování státu. (…)

Kritika úsporných opatření dosahuje v Evropě bodu varu. Stále častěji v sobě nese morální tón: silný sever – zvláště Německo – označuje za někoho, kdo nutí slabé přijímat přísnou politiku. Oponenti úsporných opatření tvrdí, že sever požaduje fiskální škrty a reformy trhů práce v postižených zemích výměnou za půjčky od Evropské centrální banky. Podle nich se kope do ekonomik, které jsou na dně.

Severoatlantická aliance je dnes hlavním hráčem při zajišťování evropské bezpečnosti. S koncem mise v Afghánistánu a přesunem Spojených států do Asie ale bude NATO nuceno hledat novou roli. Budoucnost aliance přitom bude klíčová pro rozvoj společné bezpečnostní a obranné politiky EU, tedy pro přebírání odpovědnosti evropských států za vlastní bezpečnost.

EU: od spoléhání na NATO směrem k aktivnímu zájmu

Můj text Pravicová zahraniční politika v ofsajdu záhy vyvolal polemiku z pera Romana Jocha. Ačkoliv si myslím, že některé zásadní argumenty pominula, jsem za ni rád. Domnívám se totiž, že o tématu je nutné diskutovat. Zde je má krátká reakce na Jochovy připomínky.

Nakročil Miloš Zeman k omezování akademických a občanských svobod, nebo pouze projevil dobrý konzervativní instinkt? Svůj pohled nabízejí Stanislav Balík a Jan Frank.1862, 1861