Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Události druhé poloviny letošního roku - nástup nové vlády, povodně a zběsilý boj o rozpočet - zastínily to, co se odehraje ke druhému lednu 2003. Dojde totiž ke zrušení okresních úřadů, což završí druhou etapu reformy veřejné správy. Jak se zdá, stoupenci této reformy se nechali inspirovat špatně pochopeným heslem protestantské reformace: Ecclesia semper reformanda est. (Církev se má stále reformovat.) A tak se dají očekávat její další a další etapy.

Zároveň však Václav Klaus oznámil, že jeho rozhodnutí nekandidovat na předsedu ODS se nijak nemění, a dva vlivní členové ODS - Topolánek a Lastovecká - prohlásili, že tomuto rozhodnutí pevně věří a jeho změnu by považovali za velmi špatnou.

Ještě ani nestačila v uších posluchačů doznít věta prezidenta republiky o tom, že soudě podle výsledků červnových voleb došlo v české společnosti k přirozenému posunu doleva, když senátní a komunální volby prokázaly pravý opak. Uvádím to jako příklad toho, jak nestálé a pomíjivé jsou společenské nálady a jak omylné jsou odhady znalců. Zvlášť těch z nich, kteří se nechají společenskými náladami vláčet.

V 90. letech jsme se pokoušeli rekonstruovat funkční podobu českého politického myšlení. Vycházeli jsme (kromě komunistů) většinou z představy, že naším zájmem je takzvaný návrat do Evropy, tedy přiznání se ke společným tradicím a problémům spojujícím nás se západoevropskými národy. Paralelně se odvíjely úvahy o české svébytnosti a historických zkušenostech nabytých v konfliktech 20. století a v izolaci od Západu. Téma specifických národních zájmů se objevilo poměrně pozdě, ale před letošními parlamentními volbami přineslo výrazné postoje s ambivalentními důsledky.

Když jsem s přítelem-režisérem v polovině sedmdesátých let probíral náměty, které bych mu mohl připravit pro divadlo, v němž působil, dospěli jsme od Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka k novele téhož autora O smutných očích Hany Karadžičové.

Když moji rodiče opustili Maďarsko, kde v letech 1940--1946 žili, přijeli v březnu 1947 do Francie a usídlili se v horských lázních Uriage-les-Bains u Grenoblu. Byla tam polská studentská kolej, v níž od podzimu roku 1946 bydlela moje sestra. Podařilo se jí pronajmout nedaleko odtamtud malý byt - otec mu vzhledem k jeho rozměrům říkal „myší díra" - a tak se tam rodiče okamžitě usídlili.

Velice bych si přála, aby se Bůh Otec podobal Stanisławu Vincenzovi. Cítila bych se bezpečně všude, nejenom v jeho domě, kde jsem spala klidně a usínala bez děsivých snů.

Stanisław Vincenz: Dialogy se Sověty. Z polského originálu Dialogi z Sowietami přeložil Jiří Červenka. Vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2002, 247 stran, náklad a cena neuvedeny.

Výraz "revoluce" je považován současnou historiografií za tzv. procesuální pojem, což znamená, že nejen historické procesy označuje, ale že je sám ve velice zajímavém historickém vývoji. Byla to především francouzská a americká historiografie (François Furet, Mona Ozouf, Pierre Chaunu, Lynn Hunt), která začala nově promýšlet nejen Francouzskou revoluci a její dědictví v 19. a 20. století, ale začala se též zamýšlet nad základními otázkami metodologie historické práce a rozdílnými postoji v interpretaci převratných událostí moderní doby.

Pokud jsem psal na začátku vzpomínání o relativní pohodě v zaměstnání po mém podpisu Charty, bylo tomu tak především proto, že jsem už dávno předtím byl v řadách příslušníků dělnické třídy. Jistě, pro mnohé by byl náhlý sesun od psacího stolu k zašmírovaným montérkám v přítmí kotelen dost velkým šokem. Zejména pro starší generaci. Ale po pravdě řečeno, většina už dávno byla tam, odkud měla podle starého Marxe přijít spása celého lidstva i s jeho dějinami.