Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Ve svém článku Umělci za zenitem (MF Dnes 13. 6.) píše pan redaktor Chuchma, že umělci, kteří přišli podpořit Václava Klause a ODS, jsou téměř všichni dávno za svým uměleckým vrcholem, že je to sestava za zenitem.

Jak pan Chuchma ví, že například výtvarníci Born a Jíra či herečky Štěpánková a Jirásková jsou za zenitem? I kdyby měl pravdu, není to tvrzení vrcholem nestoudnosti? Čím a kdy naposled pěvecky překvapila Lucie Bílá, ptá se kulturní redaktor.

Dnes už není třeba nikoho přesvědčovat o tom, že politické kyvadlo v Evropě a ve světě se hnulo doprava. Všude, kde nejsou masové konzervativní strany, se na společenské forbíně vynořují populistické, krajně pravicové strany. Jejich programy a jejich lídři se mohou náramně lišit, ale jeden postoj mají bez rozdílu společný: odmítají hromadné přistěhovalectví do svých zemí. A existuje ekonomicky podložená předpověď, kterou může učinit každý, neboť je tutová: přistěhovalectví bude nadále narůstat.

Jó, třešně zrály, ba dozrály. Komunistická strana Čech a Moravy dozrála v klidu, odstavena demokratickými stranami od možnosti podílet se na vládnutí, ovšemže s výjimkou parlamentního rejdění, které jí šlo náramně k duhu.

... vstříc novému osudu. Jak paradoxně se ve zpětném pohledu jeví některé volební slogany ODS pro letošní volby. Někdo jim vyčítá plochost, jiný zase nadutost, ne nepodobnou té z voleb 1996, kdy ústředním heslem bylo zpupné „Dokázali jsme, že to dokážeme". Bez ohledu na můj souhlas s tím, že šlo opravdu o dost prázdné heslo, které se zcela vymykalo střídmé věcnosti kampaně předešlých několika měsíců, nemyslím si, že hlavní vinou neúspěchu ODS byla právě ona nepovedená koncovka.

Krátce po vyhlášení volebních výsledků se mnozí poražení snažili svůj debakl obratně zastřít. Někdy se tomu také říká interpretace - byli jsme sice biti jako žito, ale to jen kvůli malé volební účasti, agresivní kampani ODS, a nakonec přece jen zvítězily proevropské síly. Jistý komentátor Práva dokonce napsal, že šlo o malé referendum o Evropě, které nakonec dopadlo dobře. Situace je úplně jiná: jde o velké vítězství české levice, přestože dosud nesjednocené.

Výsledek parlamentních voleb je všeobecně komentován jako posun doleva. Tato skutečnost by sama o sobě ještě nemusela znamenat nic špatného, nebýt jedné závažné skutečnosti: vývoj české politiky v období 1998-2002 nejlépe vystihuje Marxův postřeh, že dějiny proběhnou poprvé jako tragédie a podruhé se opakují jako fraška. Jenže tento postřeh je dnes postavený z nohou na hlavu. Tou - byť mírnou - fraškou byl výsledek voleb 1998 a následné dění.

Pan Kubičko je mladý publicista, který začal svou profesionální dráhu po listopadu 1989 ve Studentských listech. Později přešel do Rádia Svobodná Evropa, kde se stal komentátorem hlavního pořadu Otázky a názory. Pro ty, kdo poslouchají pravidelně vysílání RFE, bylo jistě velikým překvapením, když asi dva měsíce před volbami slyšeli jeho komentář, ve kterém hodnotil šance politických stran na úspěch ve volbách. Uvedl v něm, že reálnou šanci vyhrát volby mají dvě nejsilnější strany, ODS a ČSSD, a že voliči tak dají důvěru stranám opoziční smlouvy.

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Elie Wiesel: Soudci, Odeon, Praha 2001, překlad Alena Pflimpflová, 160 stran, náklad a cena neuvedeny.

Význam H. G. Adlera v oblasti výzkumu "konečného řešení" je známý, úloha jeho díla v diskusi o možnostech moderní literatury je však vnímána méně. Tyto dva aspekty Adlerova působení je zapotřebí spojit a zamyslet se, jaké místo Adler v literatuře vlastně zaujímá.