Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

17. ledna tohoto roku zemřel ve věku 85 let nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1989, španělský spisovatel Camilo José Cela. Známý dramatik Fernando Arrabal na jeho pohřbu zmínil, že se při setkání s Umbertem Ecem krátce před Celovou smrtí shodli na tom, že je to nejlepší žijící světový romanopisec.

Co tě přivedlo k Divadlu U stolu?

Divadlo U stolu lze bez nadsazování a stranění označit za fenomén v současném českém divadle zcela mimořádný, jehož kořeny sahají ještě do předlistopadové doby. Vzniklo na přelomu let 1988-1989 z iniciativy herce Františka Derflera, který tehdy chtěl společně s Janem Vlasákem a dalšími prezentovat díla původních myslitelů, jež si nemohla najít cestu ke čtenáři jinak než formou slyšeného slova: za normalizace nevyšla za celá léta jediná původní filozofická kniha.

Dějiny Ruska minulého století v mnohém připomínají dějiny zla. Ještě na sklonku osmdesátých let, kdy vše nasvědčovalo tomu, že se jeho vláda chýlí ke konci, byli ti, kteří mu vzdorovali, nezřídka trestáni smrtí. Končili obvykle ve vězeních, psychiatrických léčebnách, společensky nejnebezpečnější z nich pak v politických lágrech, ze kterých už neměli nikdy vyjít. Navzdory propracovanému represivnímu systému řízenému KGB měla tato země vždycky dostatek rebelantů, kteří hrůzostrašnému režimu upřeli právo na svoji duši.

Bednářský rod

Náš rod pochází ze Staré Říše. Od roku 1888 bydlíme v Cidlině, malé vsi u Babic, kde můj dědeček Josef Stehlík koupil od lesonického panství hájenku a tu si potom přestavěl. Dědeček byl bednář a muzikant, kapelník. A po něm bednařinu i kapelu převzal můj tatínek Ludvík. Tedy bednářská a muzikantská rodina. Tehdy nebylo nic umělohmotného, vše se dělalo ze dřeva. Vany i vaničky, díže na těsto i putny na vodu. Stehlík byl vyhlášená firma a tak jsme práce měli dost. V přepychu jsme nežili, ale tehdy tak nežil nikdo. Živobytí bylo slušné.

Zdá se, že dnes existuje obecně sdílená představa, že národy a národní státy jsou na ústupu, že jsou nahrazovány nadnárodními organizacemi. Evropská unie je příkladem jedné z nich. Jsou tedy národy na okraji pověstného propadliště dějin?

Nouze naučila Dalibora housti. Naše trockisty - aspoň jejich většinu - naučila poznat normální nevysokoškolský život. Napřed ve vězení, potom uprostřed dělnické třídy. Dělící čarou mezi normálním přístupem k životu a nenormálností komunistických myšlenek byl humor. Někdo ho měl a kdo ho neměl, ten jej vyráběl. Vzpomínám, jak v době největší rudoprávní palby na Františka Kriegla, kdy náš „největší a nejčtenější" list chrlil jedno osočení za druhým - „Je to sionista!", „Je to buržoasní nacionalista!", „Je to syn podnikatele!" - přišlo na řadu také „Je to trockista!". To už ing.

Jindřich Dejmek, Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992), Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2002, 392 s.

Václav Klaus není člověkem zvyklým prohrávat. Prohra jej motivuje k novým střetům a novým vítězstvím. Podobně se chová ODS, která je dcerou Václava Klause a je s ním spojena více, než si připouštějí i nejsvobodomyslnější členové. Pro část členské i voličské základny je myšlenka, co bude, až tady Klaus nebude, stejně absurdní, jako pro Vladimíra Špidlu nápad, že by mohly dojít peníze na sociální dávky. Moc Václava Klause nad ODS je obrovská. Stejná je i zodpovědnost, kterou nese.

Od vyhlášení výsledků červnových voleb do Poslanecké sněmovny PČR jsme mohli každý den poslouchat a číst takové množství komentářů a interpretací, že v sobě jen těžko překonávám pocit zbytečnosti, když k nim přidávám ještě další. Nejsem si ostatně ani jistý, zda čtenáři budou mít po letošní předvolební a povolební mediální smršti vůbec ještě chuť něco dalšího o volbách číst. Důvod, proč se k nim přesto vracím, je především ten, že si jejich výsledky zaslouží určitý typ předběžné racionální analýzy, které nám bylo zatím nabídnuto poskrovnu.