Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Ve výzkumu volebního chování se používají tři modely - sociologický, sociálně-psychologický a ekonomický. Jaký model volebního chování při výzkumu preferujete?

V minulém čísle Revue Proglas jsme interpretovali výsledky komunálních voleb, konkrétně složení obecních a městských zastupitelstev. Pro českou pravici, resp. Občanskou demokratickou stranu znamenaly tyto výsledky nad očekávání pozitivní vývoj, s nímž ovšem bylo nutné dále pracovat. Mandát v zastupitelstvu totiž sám o sobě nemusí být až tak cennou devizou, pokud není spojen s přímým vlivem na každodenní chod radnice. Konkrétně to znamená, že pokud neobsadí ta která strana post starosty, místostarosty nebo některého z radních, její vliv na osud samosprávné jednotky bývá minimální.

Bez jakékoliv nadsázky lze říci, že listopadový pražský summit Severoatlantické aliance byl z mnoha důvodů jednou z velmi důležitých politických událostí roku 2002. Současně se díky přijatým rozhodnutím pravděpodobně stane významným mezníkem v historii NATO.

Když jsem se dočetl o názoru premiéra Špidly, že vyhnání Němců z Československa položilo základy míru ve střední Evropě, zamyslel jsem se na chvilku nad nepředstavitelným: Velkoněmecká říše vyhrála druhou světovou válku. Vznikla nacionálně socialistická Evropa sahající od Atlantiku po Ural. V rámci dočišťovacích akcí byl po válce realizován plán SS-obergruppenführera a generála policie Reinhardta Heyd­richa, v jehož průběhu byli rasově vydatní Češi germanizováni, méně schopní zaměstnáni jako dozorci v koncentračních táborech u polárního kruhu a zbytek postupně nastoupil cestu do Treblinky.

Utrpíš-li škodu, o posměch se nestarej, zní pragmatická moudrost předků. K tomu přísloví by měli koncentrovat svou mysl přední představitelé Unie svobody. Strana, která byla několik let miláčkem médií, od červnových voleb slouží za otloukánka. Každá marvanovitá parlamentní anekdota, každá iniciativa z řad US je dnes mediálně komentována se sarkasmem.

V červnu 2001 měli Irové jako jediný národ příležitost vyjádřit svůj postoj k současnému vývoji evropské integrace, jejímž posledním milníkem se stala smlouva z Nice. Reakce irských voličů (54 % proti a 46 % pro ratifikaci smlouvy) překvapila snad jen nezasvěcené pozorovatele. Naopak reakce německého kancléře Gerharda Schrődera, který se 15.

Po teroristickém aktu v moskevském divadle Na Dubrovce bylo ztraceno mnoho slov o tom, jak by se měli v obdobných situacích zachovat novináři, zejména televizní. Svérázně k této diskusi přispěl ruský zákonodárný sbor, který navrhl soubor cenzurních opatření, a prezident Putin, který návrh zákona vetoval. Avšak při posuzování různých aspektů teroristického aktu v přímém vysílání většina expertů ze zvyklosti přistupuje k televizi výlučně jakožto ke sdělovacímu prostředku.

Z volby příštího prezidenta se pomalu ale jistě stává fraška. Nejdříve Čtyřkoalice, později Koalice navrhovala zavést volbu přímou. Důvody uváděla věcné, leč jako mocný stín za nimi stála obava, že by - na základě zákulisních mocenských čachrů - úřad prezidenta uchvátil démon Klaus. Klaus a ODS hájili volbu nepřímou. Sice opět s pomocí věcných argumentů, leč jako (raději) nepřipomínané světlo za nimi plála vize zvolení Václava Klause na základě zákulisních čachrů se sociální demokracií. Sociální demokracie vyčkávala.

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Jméno literárního kritika a překladatele Jana Franze je takřka neznámé. Nevešlo se do žádného literárního slovníku, nenajdete je ani v Hamanově Nástinu dějin české literární kritiky (1999). Franz jako by nikdy ani nebyl, a přece - či přesto - je znepokojivý zjev Jana Franze součástí české literatury, ve skromné, skryté, ale naléhavé podobě. Jako dvacetiletý napsal a vydal první kritickou studii, ve třiadvaceti poslední a zbytek svého života prožil ve skrytosti. Přátelům připomínal někoho, kdo je tady jen na návštěvě.