Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Časopis Proglas uspořádal mezi svými spolupracovníky malou anketu. Jejím zadáním bylo podívat se na oficiální volební analýzu ODS a objevit její „bílá" místa. (Oficiální analýza je dostupná na adrese www.ods.cz v rubrice Archiv.)

Perzekuční komplex

Nedůvěra ODS vůči lidem, kteří nepocházejí přímo z jejích řad, je staršího data. A v mnoha případech se ani není co divit. Přesto analýza vlastního neúspěchu ve volbách, na jejímž vypracování se v drtivé většině podílejí vlastní kandidáti, resp. členové volebního štábu, který připravoval volební strategii, patrně - a to při vší úctě k tomu, jak analýza nakonec dopadla - nebude tím úplně nejšťastnějším krokem. Jenže, a to je konec konců kámen úrazu jednání ODS v celém předvolebním čase, takový postup je pro tuto stranu - bohužel - dosti příznačný.

Česká politická pravice zažila v létě 2002 největší volební porážku za posledních třináct let. Podívejme se, jaké cesty k ní vedly a jaké jsou další perspektivy naší pravice.

Jörg Haider opětovně zamíchal rakouskou politikou a vyvolal spory ve straně, jejíhož předsednictví se vzdal v roce 2000 (aby jí ulehčil přežít evropské běsnění proti jejímu vstupu do vlády). Nikdy v ní však nepřestal mít rozhodující vliv. Pod vlivem střetů s Haiderem odstoupili 8. září 2002 tři důležití členové vlády za Svobodné, a to včetně vicekancléřky a předsedkyně FPÖ Susanne Rieser-Passerové.

Dne 22. září 2002 se konaly v Německu volby, které měly rozhodnout, zda bude Německo následovat trend patrný v západoevropských zemích v první polovině roku, kdy v Portugalsku, Nizozemsku a ve Francii zvítězila pravice. Hlavními protivníky v německých volbách byly vládní Sociálně demokratická strana Německa (SPD) a aliance Křesťansko-demokratické unie a Křesťansko-sociální unie (CDU/CSU), přeneseně dosavadní kancléř Gerhard Schröder a kandidát na tento post Edmund Stoiber, předseda CSU a bavorské vlády.

S napětím očekávané zářijové slovenské parlamentní volby se do politické historie Slovenska zapsaly několika překvapeními. Na prvním místě je nutné zmínit slabý volební zisk formálního vítěze voleb - Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Méně než jedna pětina voličských hlasů, které strana získala, demonstruje jasný trend eroze charismatu Vladimíra Mečiara, s nímž je politický potenciál HZDS nerozlučně spojen.

Účastníkům světového Summitu o udržitelném rozvoji, který se stal snad největší událostí letošního září, zaslal své poselství také prezident republiky Václav Havel. Žel, české sdělovací prostředky nevěnovaly tomuto prohlášení žádnou pozornost, a je to věčná škoda. Nikoli proto, že by Havlova úvaha překypovala mimořádnou originalitou, ale spíše proto, že je velmi názornou ukázkou určité intelektuálské zbloudilosti, kdy nutkavá potřeba sdílet dobové banality zavádí myslitele do bludného kruhu protimluvů a alogismů, ze kterého pak není úniku.

Bylo by nejspíš předčasné tvrdit, že letošní volební porážkou ODS od sociálních demokratů končí „Klausova epocha" či cokoliv jiného - podobné úvahy bude lépe přenechat jasnozřivým novinářům, jimiž tato země hned po mléku a strdí přímo oplývá. Většina jejich úvah se sice tváří, jako by byli vedeni tou nejušlechtilejší péčí o blaho pravicové politické scény, která trpí už po několik let osudovým rozdělením, ale jejich dosavadní přístupy a stanoviska je snadno usvědčují z licoměrnosti.

Protože je hudba základní a neodmyslitelnou lidskou činností, není pochyb, že přežije. Mnozí myslitelé 18. století považovali hudbu za původní formu jazyka, za počátek řeči. O čem se pochybuje, je přežití západní artificiální - či vážné - hudby, tedy toho, co je nazýváno hudbou „klasickou". Názor, že její přežití je nejisté, vyjadřují převážně novináři a pár nespokojených kritiků. Je to ale názor, který se pravidelně objevoval již posledních dvě stě třicet let. Dokonce byl vášnivě zastáván před více než čtyřmi sty lety.

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.