Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Zdá se, že se vytváří novočeská tradice: každý rok, a to nejraději na přelomu podzimu a zimy, musíme utrpět jeden čerstvý pokus o modifikaci, ne-li zvrat společenského systému. Do této vývojové linie patří nepochybně "sarajevský telefonát" i výzva "Děkujeme, odejděte", nověji též prosincová "vzpoura na palubě ČT" a její důsledky. Z hlediska předchozích úvah se jeví konflikt o ředitele ČT jako záminka sloužící k vyvolání zásadnějšího sporu o českou identitu, o funkci práva a tedy i o charakter politického života v ČR.

Myšlenky mi zabíhají ke skupině lidí, kterým je spíláno, kteří jsou ostrakizování a jež čeká tuhá zima. Není správné, jak se k nim chováme, a nemělo by nám to být jedno.

Je to pár dnů, co jsem je znovu viděla, jak se bez bund a bez kabátů třesou v chladu a dešti. Viděla jsem jejich obličeje bez výrazu, neustále ve střehu, zatímco všichni významní zaneprázdněně a cílevědomě spěchali kolem. Stáli v řadě podél kancelářské budovy. U nohou jim ležely hromádky odpadků a nedopalků.

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

David Flusser: Ježíš. Z anglického originálu vydaného nakladatelstvím The Hebrew University v Jeruzalémě v roce 1998 přeložil Jiří Schneider. Vydalo nakladatelství OIKOYMENH v Praze v roce 2002. 1. vydání. 288 s. Náklad a cena neuvedeny.

Nedávno se mi dostal do rukou výbor z díla Jana Mukařovského (1891-1975) vydaný španělsky roku 2000 v Kolumbii. Znovu jsem si při jeho čtení uvědomil, jaký význam měla práce tohoto literárního vědce nejen v rámci naší literárně-vědné tradice, ale i v kontextu světovém.

"... Systém Stanislavského tvoří souhr živých zkušeností a myšlenek, o něž se opírá bojové socialistické divadlo, vytvořené metodou socialistického realismu." /.../ "Tvůrčí vzruch, vnesený do našich divadel otázkou přijetí odkazu K. S. Stanislavského, velikou měrou zapůsobil na upevnění velké jednotné divadelní fronty pokrokových sil českého a slovenského divadelnictví..."

(Náš učitel Stanislavskij. Sborník materiálů z konference československých divadelníků o odkazu K. S. Stanislavského 28.9.1950, Československý spisovatel, Praha 1952, s. 16-17)

Nic netrvá věčně. To platilo i pro idylku v osamělé kotelně předměstského výzkumáku. Nenarušila ji ani tak politická situace v roce 1967 jako tradiční česká závist. S mým lampasáckým parťákem jsme každý pobírali plat, který v plné sezóně obnášel přibližně stejnou čistou částku, jako je dnešní minimální Škromachova výplata. A protože ji skoro celou tvořily v socialismu tak běžné příplatky (základní plat byl ovšem malý), začalo nás hospodářské vedení přesvědčovat, že se všechno musí, jak zněl nejfrekventovanější eufemismus rozvinutého socialismu, upravit.

Na český knižní trh v současnosti přichází kniha amerického politologa japonského původu Francisa Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk. Fukuyama je jedním z představitelů americké politologické školy, ke které můžeme zařadit Z. Brzezinského, H. A. Kissingera, M. Novaka, S. Huntingtona a další. Kniha je typickým americkým bestsellerem, stala se jím především ve Spojených státech amerických, Japonsku a Chile, nikoliv však v Německu, kde se narodily filosofické osobnosti, na které se Fukuyama nejvíce odvolává - Hegel a Nietzsche.

Rakouská stranická scéna se již od poloviny 80. let minulého století nachází v jakémsi podivném stavu, kdy se postupně hroutí tradiční momenty, které určovaly její podobu a fungování a kdy zároveň stále není zcela jasné, jaké nové modely rakouské politiky tato transformace přinese. Ani předčasné volby, které se konaly letos v listopadu, nemusejí přinést jednoznačnou odpověď.