Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Osudy a dílo Josefa Floriana jsou sice již vcelku dobře známy, význam tohoto geniálního hledače hodnot však není ve svém nejvýznamnějším jádře stále doceněn. Jistě se ozve námitka, že se o Florianovi ví, že se o něm píše a hovoří, že staroříšská tradice nijak nezanikla atd. Nepochybně je to zčásti pravda, přesto však trvá neodbytný pocit, že tu došlo k nějakému nedorozumění.

Když jsem na konci sedmdesátých let, tedy zhruba před čtvrtstoletím, připravoval k vydání v edici Petlice souborné básnické dílo Bohuslava Reynka, byla pochopitelně zcela jiná doba a odlišná situace než je nyní. Sedmdesátá léta, na jejichž počátku v roce 1971 básník umírá, to bylo jakési provizorium, marné čekání. Všichni jsme si říkali zhruba toto: takhle to dál už nemůže jít, už nemůže být hůře. Ale ono bylo hůř stále "lépe" a snadněji, a stále ubývalo těch, kdo se nebáli říci to nahlas.

1. července 1915

Narodil jsem se v obci Krhová, která je dnes již součástí Valašského Meziříčí. Tehdy byla obec zásobárnou pracovníků blízkých skláren. I můj děda byl sklářem, ale jeho syn, můj otec, vystudoval v Meziříčí reálné gymnázium a stal se učitelem. Moje matka pocházela z rodiny sedláka, který měl současně hostinec - též v Krhové.

Byli jsme všichni politologové!

Nemuseli jste být zrovna křížencem mezi liškou a prasetem (Višinskij), abyste, jak to pěkně popisovali vyšetřováci z bezpečnosti, „vykonávali protistátní činnost". A nemuseli jste být ani odbojáři jako ony tisíce chytrolínů po pětačtyřicátém, kteří pilně dokazovali svůj podíl na pádu nacismu tím, že poslouchali rádio. Proto bylo lepší, když jste poslouchali rádio a nevěděli, že se dopouštíte něčeho protistátního.

Letos na jaře se konala padesátá osmá výroční schůze Komise Spojených národů pro lidská práva, měsíc trvající zasedání, na kterém Komise vyřizuje veškeré své záležitosti. Poprvé na ní chyběly Spojené státy, což mělo nepřehlédnutelné důsledky.

V prvních dvou listopadových dnech proběhly v pořadí již čtvrté komunální volby od roku zázraků 1989. Byť mají velký vliv na každodenní život ve městech a obcích, v celostátních stranických centrálách bývají spíše vnímány jako reprezentativní průzkum veřejného mínění, jako test voličských nálad ve volebním mezidobí. Výsledky, jež vyplynuly z dušičkového měření sil v roce 2002, jsou z mnoha úhlů pohledu více než zajímavé.

Senát lze bez nadsázky označit za poněkud nešťastný prvek českého politického systému. Od vzniku samostatné České republiky se na druhou komoru nejprve pohrdlivě pohlíželo jako na zamýšlenou "trafiku" pro poslance někdejšího Federálního shromáždění, neustále zaznívalo volání po jejím "vypuštění" z ústavy, jejímu reálnému ustavení dlouho bránily spory uvnitř tehdejší vládní koalice ohledně volebního zákona.

Ještě než byla běžná politická témata načas překryta povodňovou publicistikou, mohli jsme sledovat, jak jejich poměrně ustálenou skladbu rozvířila nová povolební situace a jak se zvolna usazují v jiném rozvrstvení. Vypuštění otázky tzv. registrovaného partnerství osob stejného pohlaví z červencového vládního prohlášení patřilo k tomu minimu, co se malým stranám, zde konkrétně lidovcům, podařilo v koaličním vyjednávání zobchodovat výměnou za dalekosáhlou, v 90. letech nepředstavitelnou programovou rezignaci před vítěznými socialisty.

Články Josefa Chuchmy a Martina Komárka rozpoutala MF Dnes diskusi, zda má stát dávat peníze na literární časopisy. Extrémně arogantní ohlasy Milana Knížáka (ne!) a Jakuba Patočky (ano!) argumentaci obou polemických stran jen oslabují. Knížák je přesvědčen, že státní podpora, jak on říká, „živého umění a kultury" vede prý vždycky k nějakému typu korupce, kompromitování a závislosti. Patočka naopak prohlásil literární časopisy za klíčovou součást „kulturní infrastruktury" a ultimativně požadoval pro příští rok dvojnásobnou částku toho, co dostaly loni, tj.

Hospodářské i personální problémy některých českých médií a zejména ČT nabyly chronické povahy, na což jsme si už zvykli. V poslední době se mluví o změně příslušných zákonů. Početní reprezentanti četných zájmových skupin, které se nepochybně opět uplatní na scéně i za ní, nestojí o dobré rady; vůbec už pak nejsou vítány názory pocházející z mimopražských prostorů. Přesto si dovolím otevřeně konstatovat, že dosavadní podivínský systém řízení ČT prostřednictvím údajně osobně nezainteresovaných a přesto žhavě zaujatých osobností se prostě neosvědčil.