Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Na můj text "Potřebuje ČR radarovou základnu USA?", který vyšel v Revue Politika 2/2007, reagovali pánové Petr Suchý a Petr Vilímek z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU textem "Hra na schovávanou", jenž vyšel v čísle 3/2007. Polemiku považuji za zajímavou i užitečnou, dnes tedy nabízím svou odpověď. Argumenty, které jsem uvedl, byly shledány jako vykazující charakteristiky evropské politické strategické kultury - patrně na rozdíl od americké strategické kultury, jež však kromě odkazu na Roberta Kagana nijak specifikována nebyla.

Rok od voleb do Poslanecké sněmovny se časově rozpadá do několik období: tří měsíců dosluhující vlády Jiřího Paroubka, šestnácti týdnů menšinového kabinetu Mirka Topolánka (ODS a nestraníci) a nakonec pěti měsíců vlády trojkoalice (ODS, KDU-ČSL, SZ), v jejímž čele stanul opět premiér Topolánek.

Prodiho vláda má za sebou celý rok vládnutí! Byla sice zvolena na pět let a v jiných západoevropských zemích by asi taková „dlouhověkost" nevzbudila emoce, ale v Itálii je to důvod k oslavě. Prodiho Unie totiž bez velkého přehánění sdružuje na první pohled neslučitelné: pod jednou střechou si zde hoví neotrockisté i kvazithatcheristé - a ještě působí poměrně spokojeně a stabilně.

Starostové Zlínského kraje s podporou pětistovky dalších starostů se rozhodli prosadit podle jejich názoru spravedlivější systém financování obcí. Mají na něm vydělat všechny obce s výjimkou pěti největších měst. Těm chtějí starostové propad příjmů kompenzovat tak, že se omezí peníze ve státním rozpočtu na tzv. poslanecké pomníčky a takto ušetřené peníze se dají přímo těmto městům. Základem jejich návrhu je srovnání daňové hodnoty obyvatele malé obce s velkými městy.

Poslanecká sněmovna po dlouhých debatách schválila zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů. Zákon vznikl v Senátu a jeho návrh odrážel zkušenosti okolních postkomunistických zemí, čemuž odpovídal i původní název - Ústav paměti národa. Zadání se totiž týkalo doby nesvobody od roku 1948 do roku 1989. Na návrh poslanců z řad zelených byl nakonec rámec bádání rozšířen i na oblast nacistické okupace, což vedlo nakonec i ke změně názvu celé instituce. Projednávání zákona rozdělilo sněmovnu na dva nesmiřitelné tábory.

Nekonečné potíže, jimiž je provázeno irácké tažení americké armády, jsou většinou politiků vnímány jako praktický důkaz toho, že „unipolární" řád světa selhal a na řadě je „multipolární" zřízení, kdy se každé závažné rozhodnutí musí opírat o souhlas většiny. Takový mnohostranný přístup demonstruje ve své denní agendě už i ministryně zahraničí Condoleeza Riceová, když se setkává se zástupci Sýrie, Íránu a dalších zemí ve snaze je nějak zapojit do procesu budování nového Iráku. „Sousedské schůzování" je způsob řešení praktických problémů, který všem vyhovuje - aspoň teoreticky.

Rinus van Schendelen je dlouholetým profesorem rotterdamské Erasmus University a rovněž hostujícím lektorem na pracovištích mimo rodné Nizozemsko. Odborně se věnuje problematice prosazování zájmů v Evropské unii. V březnu navštívil Českou republiku a po přednášce na Masarykově univerzitě poskytl Revue Politika rozhovor.

Témata současné ruské zahraniční politiky se ani trochu nepodobají tématům z nedávné sovětské, ani vzdálenější carské minulosti. Zatímco carské říši šlo především o otázku euroasijské geopolitiky a Sovětskému svazu, opírajícímu se o svoji vojenskou moc, o prosazení celosvětové ideologické i politické vize, hlavním zájmem dnešního Ruska je Rusko samo. Anebo, z jiného úhlu pohledu, dnešní Rusko se zajímá hlavně o obchod. Postimperiální Rusko je - v naprostém kontrastu se svou sovětskou minulostí - jednou z nejméně ideologických zemí na světě.

Díky západní prosperitě, západním právním systémům, západním formám bankovnictví a západním prostředkům komunikace dnes lidská iniciativa snadno překračuje hranice a ovlivňuje život a aspirace lidí po celém světě. Západní civilizace je však závislá na koncepci občanství, která vůbec není globální, a vyrůstá naopak z teritoriální jurisdikce a národní loajality.

Způsob, jakým česká média referovala o francouzských prezidentských volbách, byl mírně řečeno zavádějící, neboť se do něj často promítaly nepokryté (levicové) preference zpravodajů. Například v předvečer prvního kola voleb jsme v bloku hlavních zpráv na ČT 1 mohli slyšet několikaminutové dojemné vyprávění o Ségolne Royalové, proti níž stojí „kontroverzní" Nicolas Sarkozy, který před půl druhým rokem hovořil o původcích požárů a ničení ve francouzských městech (a to ještě ve zcela konkrétní souvislosti) jako o chátře nebo verbeži.