Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Prezidentské volby ve Francii jsou voliči vnímány jako nejdůležitější volební akt a od roku 1965, kdy se poprvé volil prezident republiky přímo, se tento proces těší velké přízni voličů. Ze své podstaty je francouzský prezident nejsilnějším prvkem politického systému a k jeho rozhodování a „silnému" postavení mu slouží celá řada pravomocí. Svou legitimitu získává v pravidelně se opakujících přímých volbách, které se konají podle zásady většinové dvoukolové volby (zatím se nikdy nestalo, že by byl francouzský prezident zvolen hned v prvním kole).

Ať chceme nebo ne, dědici střední Evropy jsme všichni. "Dědictví, to je, co se nevyptává, je prostě tvé - a už tě má. Padne ti na krk jako těžká hlava, obloha nízko skloněná," zpívá se v jednom zapomenutém českém songu. Protože nejsem ani historik, ani politolog, ba od roku 1998 ani politik, hodlám se na dědictví podívat nejprve očima spisovatele, který vychází z intimního obzoru jedince a z příběhu, jenž by se dal nazvat dějinami jedné rodiny. Pak se teprve pokusím obzor rozšířit a intimní příběh zobecnit.*

Dědeček a tatínek

Větrná energie má své nesporné klady, protože například snižuje energetickou závislost na arabské a ruské ropě nebo se podílí na snížení emisí skleníkových plynů, a tak zmírňuje globální změny klimatu. Využití větrné energie nicméně není zdaleka tak bezproblémové, jak tvrdí některé nevládní organizace, zahraniční výrobci větrných elektráren, jejich dovozci do ČR a především podnikatelé působící v této rychle se rozvíjející oblasti. A obeznámenost veřejné správy a občanů ČR, zejména v malých obcích, s výhodami a nevýhodami větrné energetiky je nízká.

Každá vláda dává svým stylem a programem najevo, jakou chce během svého funkčního období plnit politickou roli. Vláda Mirka Topolánka si předsevzala stabilizovat veřejné finance. Jestli dojde i na skutečné reformy, je zatím nejasné.

Při úvahách o dopadech (faktické) daňové harmonizace, o níž se v EU v poslední době velmi intenzivně hovoří, se lze ubírat mnoha směry (viz například článek Tomáše Břicháčka v Revue Politika 3/2007). V posledku však většina debat na toto téma vyústí v otázky typu kdo na tom vydělá, kdo ztratí a kolik. Záměr zvýšit minimální sazby spotřebních daní z motorové nafty patří v tomto ohledu mezi zcela typické.

Pro Moskvu otázka Kosova zatím zůstává nástrojem vydírání. Rusko dává nepokrytě najevo, že obdrží-li Kosovo nezávislost, využije toho pro formální uznání separatistických režimů na postsovětském prostranství. Mnozí v Evropě se spokojí s perverzní logikou, že postoj opačný, než je moskevský, musí být automaticky ten jediný správný, a žádají proto pro Kosovo nezávislost.

Po tragédii, kdy korejský student v dubnu se zbraní v ruce připravil na univerzitě ve Virginii o život dvaatřicet lidí, se objevuje otázka, zda možnost legálně vlastnit zbraň podobným událostem napomáhá, či nikoli a zda je případný zákaz či omezení držení zbraní soukromými osobami zásahem do jejich individuálních práv, nebo ne.

Díky neúspěšným lidovým hlasováním ve Francii a Nizozemsku se české tápání kolem Smlouvy o Ústavě pro Evropu mohlo lehce schovat v bezpečném závětří tzv. období reflexe. Německá diplomatická ofenziva motivovaná vzkříšením nového základu uspořádání Evropské unie ovšem vytrhla ústavu ze stádia hibernace a postavila země, které ji doposud neratifikovaly, před nutnost přijmout rozhodnutí - ať již schvalující, či zamítavé.

Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu je bezpochyby nejvýznamnějším dokumentem posledního desetiletí unijní historie. Navzdory skutečnosti, že tzv. ústavní smlouva má neobyčejný dopad na členské státy i EU samotnou, odsunul se obsah tohoto textu velice brzy do pozadí. Během ratifikace jsme se stali svědky situace, kdy bylo v podstatě jedno, co je uvnitř, protože zásadním se stal samotný proces přijímání.

Člověk je hříčka přírody. Byl by neodvratně určen k záhubě, nebýt dvou výstředních vlastností, které ho od zvířecích obyvatel planety odlišují. Člověk má schopnost za účelem dosažení určitého cíle používat rozum a také postupovat koordinovaně společně s dalšími členy svého druhu. Podmínkou jeho přežití je tedy schopnost spolupracovat a tvořit s ostatními lidmi společenství, které je následně vybaveno určitým kulturním rámcem. Aby bylo přežití a blaho všech členů společnosti zajištěno, je třeba zabývat se též otázkou, jak tuto společnost jedinců co nejlépe uspořádat.