Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Otázky bezpečnosti země patří vždy k těm nejzávažnějším. Ve všech svobodných zemích na světě, které samy rozhodují o způsobu, jakým zajistí bezpečnost svého území, se proto na toto téma vedou diskuse, v nichž jsou posuzovány jednotlivé typy reálně existujících bezpečnostních rizik i obranné prostředky a systémy, které jsou alternativně k dispozici.

Události spojené s ústavní smlouvou EU nabírají opět na obrátkách a na zajímavosti. Všichni si pamatujeme, že smlouva sice „nečiní žádné změny, a proto se jí nemusíme zabývat", i když současně může její „neschválení být začátkem kolapsu EU". Především si ale asi vzpomínáme na tvrzení, že „kdo neratifikuje, může být z EU vyloučen". Na základě událostí z ledna 2007 se zdá, že schizofrenie těchto politických prohlášení a lži spojené s prezentací dokumentu budou pokračovat.

Topolánkova koaliční vláda stojí před zásadními reformami. Otázkou ale je, jak budou tyto reformy vypadat, jak budou přijatelné pro celou politickou reprezentaci i pro nejrůznější lobbyistické a sociální skupiny. Základem takovéhoto úspěchu je především konsensus mezi samotnými reformátory. Bohužel právě v této části agendy, kterou představuje reforma veřejných financí, konsensus v ODS neexistuje.

Vždycky jsem měl pocit, že moje osobní zkušenost je v rozporu s čísly, která udávají srovnatelné bohatství jednotlivých zemí nebo národů. Cestování Itálií nebo jižní Francií ve mně nutně vyvolávalo pochybnosti ohledně srovnávacích tabulek, které řadí tyto země v úrovni obecného blahobytu daleko před Českou republiku. Dodnes si pamatuji na překvapení českého uprchlíka, který když mu úředník z utečeneckého úřadu ukázal jeho dočasné obydlí, konstatoval: „U nás v takovém chlívku ani kozy nechovají." Bylo to přitom ve velkopanské Vídni, teoreticky v jednom z nejblahobytnějších měst Evropy.

Sjezd nejmenší z vládních stran skončil očekávaným závěrem: Martin Bursík byl opět zvolen předsedou (hlasovalo pro něj 212 z 275 delegátů), americká radarová základna byla podmínečně vzata na vědomí a na diskusi o euroústavě kvůli časové nedisciplinovanosti účastníků sjezdu ani nedošlo. Hlavní charakteristikou českých zelených zůstává jejich vnitřní nekompatibilita, naznačující budoucí konfliktní linie uvnitř i navenek.

Nová kniha rektora a profesora brněnské Masarykovy univerzity, politologa Petra Fialy, s názvem Evropský mezičas se zabývá palčivými problémy současné evropské integrace a Evropy obecně. Dle Fialy se po zamítnutí evropské ústavy nacházíme v mezičase, který bychom měli využít k nastolování důležitých otázek. Je evropská ústava pro fungování EU nezbytná? Je evropská integrace pod dostatečnou demokratickou kontrolou a může fungovat Evropská unie jako stát, aniž by měla svůj evropský politický národ? Jaké výzvy nám přináší imigrace a vzestup islámu?

Když došlo na jaře v roce 2004 k rozšíření EU o deset nováčků, jen velmi málo eurooptimistů předpokládalo, že k dalšímu rozšíření dojde za necelé tři roky. Zástupci Evropské unie zdůrazňovali, že integrační proces by měl zahrnout opět více států a v souvislosti se vstupem Rumunska a Bulharska bylo často zmiňováno Chorvatsko a Makedonie. Rumunsko i Bulharsko se potýkalo s celou řadou problémů, které měly dlouhodobý charakter a jejichž řešení vyžadovalo velké úsilí.

Od chvíle, kdy se Putin dostal v roce 2000 v Rusku k moci, tvořilo podstatnou část jeho aktivit úsilí zlikvidovat tržní prvky, které existovaly v ruském energetickém sektoru na konci Jelcinova období. Tato snaha šla ruku v ruce s postupnou likvidací pluralismu v oblasti politiky a médií.

V polovině prosince ukončil íránský prezident Ahmadínežád v Teheránu konferenci popíračů holocaustu. Byla to opravdu obskurní přehlídka, jež se tu sešla: bývalý vůdce Ku-klux-klanu David Duke, blázniví stoupenci židovské sekty Neturei karta, funkcionáři německé NPD a známá galerie popíračů holocaustu. Frederick Toeben měl přednášku nazvanou "Holocaust - vražedná zbraň" - zjevně mu slova Martina Walsera o "osvětimském klacku" nebyla dost efektní.

Za největší současný globální problém lidstva je stále častěji označována změna klimatu vyvolaná působením civilizace. Přesto, že se jedná o dosud nepotvrzenou hypotézu, zanechává za sebou významnou stopu. Lze skrze ni totiž snadno oslovovat veřejnost. Lidé jsou stále fascinováni přírodními živly a hypotéza dává tradičním nářkům nad počasím nevídaný, téměř apokalyptický rozměr.