Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Slovo konzervatismus bylo populární několik let po roce 1990. V době velkých změn ve veřejné sféře i v soukromých životech jsme se rádi uchylovali k povšechným představám o trvalých, obecně srozumitelných hodnotách. Ale když došlo na praktická stanoviska, rychle jsme zjišťovali, že představy o konzervativních oporách se značně různí.

Drama na závěr celodenního nudného žvanění se nekonalo. Topolánkova vláda získala převahou dvou zběhlých sociálních demokratů důvěru a povolební krize skončila. Vítězem se stal neviditelný poslanec libovolné strany, jehož primárním zájmem je strávit zasloužené a ničím nezkrácené čtyři roky v poslanecké sesli. Vítězem je parlamentní frakce strany lidové, která znovu získala prostor uplácet své věrné sinekurkami ve státní správě a pacifikovat srpnové vzbouřence.

Osm povolebních měsíců spojených s vyjednáváním o nové vládě skončilo. Výsledkem je pozměněná tvář české politiky. Tento děj se odehrál na politickém půdorysu, který zpočátku nakreslila česká levice.

Když se v létě 2005 stal předsedou české vlády Jiří Paroubek, zvolil zcela odlišnou strategii než jeho sociálně demokratičtí předchůdci. Pozval si do premiérského sídla v pražské Kramářově vile vedení komunistické strany a společně dohodli obrysy strategického partnerství.

Dvojí konsensus

Pověření předsedy ODS Mirka Topolánka druhým pokusem o sestavení vlády ČR na začátku listopadu 2006 vážně oslabilo naděje komunistů na společnou vládu s Paroubkovou sociální demokracií a jí předpokládanými přeběhlíky. Maska umírněnosti KSČM držená s ohledem na tuto vizi po červnovém volebním neúspěchu rázem spadla a znovu se ukázal strnulý žraločí škleb autentického bolševismu.

První víkend tohoto roku přinesly londýnské Sunday Times zprávu, že se Izrael připravuje na bombardování íránských nukleárních zařízení. K tomuto útoku prý Tel Aviv plánuje použít taktické nukleární bomby, takzvané „bunker busters", které dokáží zničit i objekty nacházející se hluboko pod zemí. Tyto zbraně měl Izrael obdržet od Spojených států.

Ve večerních zprávách občas vídáváme obrázky z německých měst, kde v těchto dnech pravidelně zaplňují náměstí nespokojení lékaři a zdravotnický personál. Nevím, jestli je už na první pohled srozumitelné, s čím jsou vlastně naši západní sousedé nespokojeni. Česká republika tvoří spolu s Německem stejný středoevropský civilizační prostor a v mnoha ohledech kopírujeme německý vývoj. Je proto důležité pochopit, kam až Němci v oblasti zdravotní péče dospěli, proč ji nyní musejí reformovat a proč čím více reformují, tím hůře na tom jsou.

Ve Foreign Affairs z května/června 2009 vyšla esej Adriana Karatnyckého a Alexandera J. Motyla, v níž vysvětlují, proč by Západ měl věnovat pozornost současnému zhoršení rusko-ukrajinských vztahů: bezpečnost Ukrajiny je klíčová pro stabilitu Evropy. Karatnycký s Motylem dokazují, že je třeba, aby Západ měl mimo ruské i samostatnou ukrajinskou politiku.

Současný předseda Evropské komise José Manuel Durão Barroso si letos zřejmě klidné dovolené příliš neužije. Na pořadu inauguračního plenárního zasedání nově sestaveného Evropského parlamentu, které se uskuteční ve Štrasburku od 14. července, mělo být opětovné schválení tohoto portugalského politika v čele nejvyššího exekutivního orgánu EU na dalších pět let.

Tak je to tady. Na první pohled se zdá, že si Rusko se Spojenými státy padly okolo krku. Předběžná dohoda o příštím omezení jaderných arzenálů podepsaná prezidenty Obamou a Medveděvem jistě znamená posun ve vzájemných vztazích obou zemí a je dobrou zprávu pro svět. Obamou podaná ruka ke spolupráci ovšem není anulováním a restartem. Nedořešené otázky zůstávají - vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO a problém protiraketového štítu. To nás vrací zdánlivě na začátek, protože přes úsměvy aktérů schůzek Obama-Medveděv a Obama-Putin nedošlo k rozřešení zásadních uzlových bodů vzájemných vztahů.

Evropská rada schválila na svém červnovém zasedání tzv. právní záruky pro Irsko týkající se Lisabonské smlouvy. Ty mají dopomoci tomu, aby Irové, kteří smlouvu již jednou odmítli, při opakovaném referendu očekávaném letos na podzim na druhý pokus rozhodli „správně". I pro pozornějšího pozorovatele politického dění asi nebylo snadné pochopit, k čemu na schůzce nejvyšších představitelů členských států Unie došlo.