Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Jakub Charvát ve svém příspěvku (v Revue Politika 3/2009 – pozn. red.) reaguje na můj článek týkající se návrhu volební reformy. Dovolím si polemizovat se třemi tezemi, které v textu uvádí a na jejichž základě s původním článkem nesouhlasí.V úvodu autor zpochybňuje charakter Saint-Laguëho volebního dělitele a posuzuje jej jako nejproporčnější volební přepočet, jenž malé strany nezvýhodňuje. Tento argument není pravdivý.

Přinejmenším od doby osvícenství v západní kultuře narůstá proces rozpadu jejích náboženských základů; více než sto let se podílíme na procesu drolení lidské racionality. Levicový boj s tradiční kulturou, jež se jeví jejím protivníkům jako zdroj dominance, trhá pouta svazující animální prvek v člověku.

Dobrá zvířata

Skupina maskovaných mužů střílí muže obviněného z vloupání do hlavy. Kolemjdoucí přihlížejí zpovzdálí. Podezřelí drogoví dealerové se choulí v prachu na zemi poté, co byli zbičováni. Ženy se musí skrývat za černými burkami a je jim zakázán vstup na trhy a veřejná místa. Dívčí školy, které ještě nebyly rozbombardovány, jsou zavírány a všem dívkám nad třináct let je odepřen přístup ke vzdělání. Ani ne sto mil od ministerstev, soudů a ambasád v pákistánském hlavním městě se začíná formovat talibánský stát se vším jeho fanatismem a zaslepenou islámistickou horlivostí.

Na podzim 2007 zveřejnili britští vědci Rayner a Prins v prestižním vědeckém časopise Nature (449, s. 973–975) článek s provokativním názvem „Time to Ditch Kyoto“. Argumentovali v něm, že Kjótský protokol nemůže přinést (a také nepřináší) žádnou podstatnou redukci emisí skleníkových plynů, a není tedy efektivním prostředkem k odvrácení hrozby globální změny klimatu.

V březnu se na půdě Senátu uskutečnila konference na téma důsledků zakotvení Listiny základních práv v Lisabonské smlouvě. Se svým příspěvkem vystoupil i ředitel The National Platform EU Research and Information Centre Anthony Coughlan, v Česku známý jako autor knihy Řekněme své ano nebo ne evropské ústavě, již před čtyřmi lety vydalo Centrum pro ekonomiku a politiku.

Debata nad rozhodnutím Nejvyššího správního soudu se vede o to, zda mají být strany usilující o svržení demokratického systému rozpuštěny, jak takový úzus sloučit se svobodou slova a jak zabránit jeho zneužití suverénem vůči opozici. Domnívám se, že spor je poznamenán zásadním nepochopením termínů vyvěrajícím z neschopnosti liberální demokracie rozlišit mezi legálním a legitimním.

Již delší dobu se hovoří o potřebě zavést mechanismy vnitrostátní parlamentní kontroly exekutivy při rozhodování v rámci institucí EU, zejména pak v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. Její vstup v platnost by mimo jiné přinesl široké spektrum možností dalšího posilování EU bez nutnosti klasických změn smluv vyžadujících ratifikaci; souhlas členských států by byl v mnoha případech vyjádřen pouhým přivolením jejich zástupců v Evropské radě, resp.

Na zvláštní způsob sestavování kandidátky ODS pro volby do Evropského parlamentu upozornil na těchto stránkách (v Revue Politika 2/2009 – pozn. red.) nejdříve Bohumil Pečinka. Poté se proti postupu při jejím utváření oficiálně ohradil René Franěk. Předsedu strany Mirka Topolánka to ale nerozhodilo.Bohumil Pečinka připomněl, že to byla právě ODS, která zavedla „striktní systém primárních voleb, jejž postupně okopírovaly další politické subjekty“.

Na letošek připadlo dvousetleté výročí narození Charlese Darwina a zároveň uplynulo sto padesát let od vydání jeho stěžejního díla O původu druhů. Vztah křesťanů k Darwinovi ale zůstává nejednoznačný. O to více, když veřejné instituce (zde Parlamentní shromáždění Rady Evropy v rezoluci 1580) brojí proti kreacionismu i ideji tzv. inteligentního plánu.Kreacionismem se (dnes) rozumí náboženská víra, že lidstvo, život, Země a vesmír byly stvořeny ve své původní podobě božstvem (nejčastěji Bohem judaismu, křesťanství a islámu) nebo božstvy.

V prvním letošním čísle časopisu Dissent vyšla esej wisconsinského profesora politologie Edwarda Friedmana o vyhlídkách na demokratizaci Číny. Autor po zvážení všech relevantních faktorů dochází k závěru, že k demokratizaci země v blízké budoucnosti nedojde.Čína není, přes rozšířené představy, tržně-leninistickým systémem, který charakterizuje rozpor mezi ekonomickými imperativy akumulace bohatství a politickými imperativy protitržních institucí usilujících o kontrolu a řízení.