Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Na EU vadí většině jejích odpůrců byrokracie. Mnohem závažnější je ale fakt, že není schopna vlastní sebereflexe.Teď nemám na mysli mediálně vděčné plány D, zprávy moudrých mužů či revize zakládacích smluv mající s argumentem zajištění efektivity integračního procesu a jeho přiblížení občanům posílit populačně velké členské státy. Jde mi o střízlivé zhodnocení (podle Unie nezbytných) posunů na poli sekundárního práva, jež se dotýká každého z nás mnohem bezprostředněji než často přehnaně vyhrocené debaty o tom, zda Lisabon ano, či ne.

Zbyněk Klíč ve své reakci na příspěvek Jakuba Charváta přichází s tezí, že navrhovaná řecká varianta je ve svých výsledcích spravedlivější (rozuměj proporčnější) než varianta skotská. Způsob, jakým se v první části svého textu snaží toto tvrzení doložit, je však přinejmenším podivný.

Mělo by být vytesáno do skály, že situace, kdy se „eurokritické“ síly nebyly schopny dohodnout na společné kandidátce, pohřbila počáteční potenciál pravicové alternativy, jíž se pod vlivem závažných politických proměn v Česku otevřel prostor.

Výsledek posledních voleb byl náhoda. V krajním případě k němu může dojít v kterémkoli z předkládaných systémů. S velmi malou pravděpodobností, ale může.

Změna počtu poslanců na lichý počet je řešením pouze zdánlivým (v duchu rčení, že každá složitá otázka má jednoduchou nesprávnou odpověď): stačí jeden nepřítomný poslanec a opozice či koalice neochotná jej vypárovat. Navíc v situacích, kdy hlasují Poslanecká sněmovna a Senát společně (a jež jsou ústavně závažnější než „běžný provoz“), bychom tu opět měli sudý počet hlasujících.

Obhajoba řecké varianty sněmovní volební reformy v podání Zbyňka Klíče, výkonného redaktora CEVRO Revue, je pochopitelná, opírá se však o nevhodně zvolenou a zavádějící argumentaci. Klíčova metoda je zvláštní a jeho závěry přinejmenším sporné. Důkazem budiž jeho poslední příspěvek (v Revue Politika 4/2009 – pozn.

Václav Klaus

Modrá, nikoli zelená planeta

Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?

Dokořán, druhé rozšířené vydání, váz. s přebalem, 216 s., 250 Kč

Na pozadí sněhové vánice byla v podvečer 24. března 2009 odvanuta do historie druhá vláda Mirka Topolánka.V zápětí vedení nejsilnější vládní strany úspěšně navázalo na pověstný projev Jiřího Paroubka po prohraných volbách v roce 2006 a vytvořilo novou tradici, v rámci níž končící premiéři a vedení jejich stran vydávají vlastní politickou prohru za celonárodní tragédii srovnatelnou s Mnichovem, únorem 1948 či srpnovou okupací a rozvíjejí barvité spiklenecké teorie – bez pozitivní odezvy u veřejnosti, dlužno podotknout.

Právě ve chvíli, kdy se vítězství Baracka Obamy zdálo jisté, padl na jeho obraz coby spasitele přebírajícího úřad prezidenta Spojených států stín politického extremismu šedesátých let 20. století. Byl nucen čelit obviněním, že udržuje dlouholeté přátelství s předními americkými teroristy, Billem Ayersem a Bernardine Dohrnovou, bývalými vůdci teroristické skupiny Weathermen („Meteorologové“), jež v současnosti patří mezi význačné představitele chicagské extrémní levice.Na uvedená tvrzení poukázali Sean Hannity a řada dalších konzervativních politických komentátorů.

Za pád vlády může Václav Klaus a jeho údajné zákulisní praktiky. Šlo by nad tím mávnout rukou jako nad dalším z banálních obvinění, která jsou produktem napjatých mocenských vztahů mezi Hradem a jeho soupeři. Závažnější jsou nařčení, podle nichž Hrad tajně jedná na objednávku Ruské federace. Rusové si přejí rozvrat Evropy, a proto tajně podporují antilisabonské snahy. Jeden agent již působí (Declan Ganley), další byl odhalen (Klaus).

Státy začínají soutěžit o přívětivější podnikatelské prostředí, studenti se hrnou na školy a Světová banka každoročně publikuje hodnotící zprávu. Podnikání, po řadu let zatracovaná profese, je opět na výsluní.