Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Nežli Bílá Voda, zřejmě životní literární dílo Kateřiny Tučkové, přišla na pulty knihkupectví, nakladatelství Host, v němž vyšla, spustilo velmi viditelnou reklamní kampaň, která vzbudila patřičný zájem širokých společenských vrstev. A podařilo se. Kniha jde na dračku, na letní dovolené jsme mezi deseti přítomnými rodinami napočítali pět, které ji tam měly s sebou. A dočkala se už kromě desetitisíců prodaných výtisků, což z ní dělá nejenom bestseller, ale i knižní událost sezóny, i Státní ceny za literaturu. Kdo by si to u tématu z českých církevních dějin pomyslel?

* * * 

Jan Polkowski (nar. 1953), básník, v období komunismu nakladatel a redaktor samizdatových časopisů a knih, ve svobodném Polsku mj. mluvčí vlády Jana Olszewského (1992). Nositel mnoha literárních cen. Autor samizdatových básnických sbírek To není poezie (To nie jest poezja, 1980), Zhluboka dýchej (Oddychaj głęboko, 1981), Oheň (Ogień, 1983), Stromy (Drzewa, 1986).

Ve čtvrtém letošním čísle našeho časopisu jsme přinesli malý výbor z básní Františka X. Halaše pod názvem Válím sudy proti kopci. V září jej v Libíně u Třeboně, kde autor v současnosti žije, navštívil náš stálý spolupracovník – z jejich setkání vzešel následující rozhovor.

Peter Demetz, germanista, literární vědec, kritik a překladatel česko-německo-židovsko-ladinského původu se v říjnu tohoto roku dožil sta let. Jeho texty se objevovaly v revue Kontexty a dříve i v časopise Proglas, v CDK jsme vydali jeho zatím poslední knihu Diktátoři v kině (2020). Následující vzpomínkový text vznikl na základě rozhovoru, který jsme s Petrem Demetzem vedli při příležitosti jeho významného výročí. (…)

V minulém čísle Kontextů jsem v článku Exodus ruské kultury otevřela téma ruské kulturní emigrace. Vzniku stati předcházela moje návštěva pražské redakce Rádia Svoboda, jejímž cílem bylo konzultovat téma a získat přístup k dokumentárním materiálům. Návštěva se protáhla na půl odpoledne. Vstřícnost ředitele ruského vysílání Andreye Sharyho a rozhovor s redaktorem kulturně-historických pořadů Ivanem Tolstým mne inspirovaly k myšlence seznamovat s tím, co odvysílalo Rádio Svoboda, i čtenáře Kontextů. Pro toto číslo jsem vybírala z archivního šuplíčku pořadu Tváří v tvář událostem.

Na jaře roku 2020 pandemie a strach z ní, jako v Boccacciově Dekameronu, náhle zastavily život, a to nejen v jedné zemi, ale napříč kontinenty. Zatímco většina států se rozhodla přistoupit k více či méně tvrdým lockdownům, švédské autority byly pranýřovány za rozhodnutí veřejný život omezovat pouze minimálně. Z dnešní perspektivy se ukazuje, že „švédská cesta“ dost možná nebyla tak špatná, jak její kritici předpovídali.

Koncem srpna nastal velký rozruch kolem ruského politického myslitele Alexandra Dugina v souvislosti se smrtí jeho dcery. Darja Duginová zemřela po atentátu spáchaném u Moskvy. Automobil, kterým jela po dálnici, vybuchl. Pachatele ani objednatele atentátu se nepodařilo zjistit, a tak se vynořují různé spekulace. Darja Duginová byla komentátorka ruských médií, v nichž tvrdě podporovala válku Ruska proti Ukrajině.

Dne 24. srpna 2021 slavila Ukrajina třicáté výročí vyhlášení své nezávislosti. Nad Kyjevem proletěla sestava strojů firmy Antonov, které dominoval majestátní šestimotorový An-225 Mrija, největší civilní dopravní letadlo světa. Vznikl sice v osmdesátých letech minulého století kvůli potřebě transportovat komponenty sovětského vesmírného programu raketoplánů, stal se však symbolem nezávislé Ukrajiny. Firma Antonov ho po­užívala pro globální přepravu objemných nákladů, čímž si vylepšovala rozpočet. Mrija znamená ukrajinsky sen.