Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Hodnotit dvacet pět let od pádu komunismu v naší zemi je ošidné. V první řadě proto, že jsou značným způsobem posilovány paměťové a interpretační stereotypy těch, kteří se angažovali na výrazných společenských proměnách po roce 1989, a za druhé proto, že právě u symbolických výročí bývají ve hře silné politické a ideolo­gické zájmy.

Toto číslo Církevních dějin je věnováno do značné míry fenoménu islámu, vztahu tohoto světového náboženství ke křesťanství a politice – a samozřejmě i aktuální bolesti našeho světa, terorismu, který sužuje křesťany, muslimy i židy především na územích obydlených křesťany pravoslavných a tzv. starobylých východních církví (jen pro příklad: svéráz křesťanství v Sýrii byl dán významnými centry – Antiochie, Edessa, Nisibis – ale též významnými teology a přísným stylem zbožnosti, nehledě na to, že syrští křesťané zprostředkovali Arabům antickou kulturu).

Redakce Církevních dějin se v tomto ročníku ohlíží za čtvrtstoletím svobodného publikování v naší zemi, a to s ohledem na předmět časopisu, kterým jsou církevní dějiny. V minulém čísle jsme otiskli anketu anketu na téma nejzajímavější původní česká historická kniha po roce 1989 v oboru církevních dějin. Tentokrát jsme oslovili vybrané historiky a teology s dotazem, který se týkal přeložených titulů: Kterou zahraniční historickou knihu přeloženou do češtiny a vyšlou po roce 1989 považujete v oboru církevních dějin za nejzajímavější?

V této práci se budeme zabývat ekumenickou mírovou inciativou, která vznikla v prostředí českých protestantských církví na konci 50. let 20. století. V literatuře bývá Křesťanská mírová konference často spojována především s osobou svého „duchovního otce“ – s děkanem ETF Josefem Luklem Hromádkou. Z toho důvodu je také většinu zmínek o KMK možné nalézt v literatuře, která se zabývá životem a dílem J. L. Hromádky, pro naše účely jde však o informace stručné. (...)

Čeština se může pochlubit dokonce třemi synonymy pro tento pojem: německý Ketzer, původně odvozený od katarů, se proměnil v kacíře a dal vzniknout i slovesu kaceřovat, už ve středověku se objevuje ryze český bludař, odvozený od vhodné metafory „bloudění“ (která ale ještě u Husa znamená také omyl), spolu s předmětem své pomýlené víry bludem a konečně odborně znějící heretik se svou herezí je společný všem evropským jazykům s rodokmenem až do řečtiny Nového zákona. Tradiční definice kacíře zní křesťan zatvrzele se držící učení od církve zavrženého.

Historik Jiří Kejř, narozený v roce 1921, zemřel na jaře 2015. Patřil k nejvýznamnějším husovským badatelům. Jeho poslední knihou je titul Jan Hus známý neznámý(Karolinum 2015), která shrnuje celoživotní badatelské poznání významného českého právního historika, který se věnoval důkladně Husovu procesu v Římě i v Kostnici. Jeho osobnost si připomínáme otištěním přepisu rozhlasového rozhovoru z roku 2010, který připravil Robert Tamchyna. (...)

Odhlédneme-li od všech obecně přijímaných pozitivních výsledků někdejší společné práce interdisciplinární ekumenické Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci a soustředíme-li se pouze na publikované závěry její práce, je to vedle lateránského husovského sborníku především dílo doc. Jiřího Kejře, kterým jinak publikačně nevýrazná práce komise vyvrcholila.

Co vás nejvíce inspiruje na postavě a díle Jana Husa? Kdy jste se s jeho osobností setkal a jak se vyvíjel váš pohled na něj?   

Spis proti Angličanu Stokesovi bývá řazen jak mezi Husovy obrany, tak mezi jeho polemické spisy: je reakcí na výroky člena anglického poselstva cambridgeského licenciáta práv Johna Stokese, především na jeho slova o tom, že každý, byť to byl vzdělaný a řádný člověk, čte-li Viklefovy knihy, se časem nakazí kacířstvím. Hus buduje svou odpověď Stokesovi na skutečnosti, že jeho výroky de facto zlehčují a napadají rozhodnutí oxfordské i pražské univerzity. K Husovu vystoupení došlo 13. září 1411 v univerzitní koleji.

Nedávno jsme se na stránkách Církevních dějin (č. 14) zabývali tzv. Marmaggiho aférou v roce 1925, kterou jsme označili za největší diplomatický konflikt mezi Československem a Svatým stolcem v období první Československé republiky. Vzhledem k tomu, že se jí zabývali mnozí čeští a slovenští historici a byly k ní publikovány již četné studie, vstoupila tato aféra i do širšího povědomí a zdomácněla na stránkách většiny učebnic a přehledů církevních dějin první poloviny 20. století. S následným konfliktem, tzv.