Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Nedávná návštěva Benedikta XVI. aktualizovala mnoho otázek spjatých se starodávným papežským úřadem i s jeho novými funkcemi a podobami:

Z jarního čísla Církevních dějin bychom rádi upozornili na úvodní text amerického historika Martina Martyho, který před třemi lety vydal pozoruhodnou knihu The Christian World obsahující originální přístup k dějinám křesťanství, přístup, který vychází z opakovaného a současně vždy nového misijního šíření tohoto náboženství na různých kontinentech. Snad bude jeho koncept, který je zřejmý i z ukázky, inspirativní pro domácí promýšlení nového metodologického uchopení historie církve.

Nové publikování knihy Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna (Academia, 2011) a posléze Kolymských povídek Varlama Šalamova (G plus G, 2012) odůvodňují hlavní blok tohoto čísla Církevních dějin, věnovaný olbřímí a přitom kontroverzní postavě A. Solženicyna – analytický článek Davida Rowleye doplňuje starší rozhovor se spisovatelem a především několik domácích reakcí na vydání Gulagu (Ivana Ryčlová, Jan Holzer, Radomír Vlček, Lenka Kryčerová).

Toto číslo časopisu Církevní dějiny je docela pestré a bylo by toho mnoho, na co by bylo možné v editorialu upozornit: přelomový článek Scribnerův o lidové víře v raném novověku, upozornění na výročí F. M. Dostojevského, pozoruhodné studentské práce nebo malá oslava „whigovského pojetí dějin" - a tak dále. Zdá se však, že komentář nejvíc vyžaduje zařazení textu historika Richarda Fletchera (1944-2005), který se stal světově proslulým knihou o christianizaci ve středověku (The Conversion of Europe: From Paganism to Christianity 371-1386).

Výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu (v říjnu 1962) nás uvádí do velmi zajímavé oblasti, do světa, v němž je možné, že se mění tak tradiční a na minulosti založená instituce, jako je katolická církev. Otázka ovšem zní, jak se mění, za jakých podmínek, jak trvale.

Dne 3. března, na 3. neděli postní, byl v kostelích českých a moravských diecézí čtenPastýřský list biskupů k majetkovému narovnání, který jednoduchými slovy vysvětluje věřícím základní principy vyrovnání státu a církve. I když žánr pastýřského listu není a nemůže být akademickou studií či právním rozborem, přidržme se jeho vyjádření. I proto, že stručně vystihuje podstatné rysy přijaté změny. 

Dlouholetý přítel Jaroslav Vrbenský mi při příležitosti vzpomínky na Josefa Petra Ondoka v Českých Budějovicích (viz rubriku Vzpomínka v tomto čísle Církevních dějin) vtiskl do ruky překlad článku z říjnového vydání Schwäbisches Tagblatt s názvem „Jsem připraven kdykoli odejít“, což je jakýsi bilanční text o Hansi Küngovi. Tento dnes pětaosmdesátiletý teolog vydal třetí svazek svých memoárů – opět u Pipera v Mnichově.

Církevní dějiny vstupují do nového ročníku 2014 se dvěma změnami. V první řadě v něm vyjdou čtyři čísla namísto dvou, což umožní prosazení vyšší aktuálnosti a nesborníkového charakteru časopisu. Druhou je skutečnost, že všemi čtyřmi svazky bude prolínat zájem o tzv. politická náboženství, tedy zájem o nástroj, kterým je možné uchopit svět diktatur či totalitních režimů ve 20. století.

Případ studentek ze Somálska a Afghánistánu ukazuje, že šátkové aféry, jitřící de­mokratické společnosti na západ od našich hranic již delší dobu, dorazily i do našich končin. Ostatně, dalo se to čekat. Argument, že našich muslimů je málo a většina z nich navíc není nábožensky aktivních – který sdílí i současná obhájkyně veřej­ných práv –, je poněkud krátkozraký. Co není dnes, může být zítra: a v současném propojeném světě to platí doslova.