Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V souvislosti s úspěchem Karla Schwarzenberga v prvním kole prezidentských voleb je na místě zamyslet se nad důvody jeho mohutného nástupu. Proč obrátil v pozitivní aspekt i to, co jasně mluvilo v jeho neprospěch?

Karel Schwarzenberg je členem nejméně populární polistopadové vlády a jeho TOP 09 v nedávných krajských a senátních volbách utrpěla debakl, přičemž od ještě horšího výsledku ji zachránili Starostové. Schwarzenbergův postup do druhého kola prezidentských voleb a zisk více jak 23 % hlasů je proto tedy velkým překvapením a povzbuzením pro jeho stranu. Přesto se může jednat o poslední výraznější volební počin TOP 09.

Když v Polsku mluvíme o solidaritě, nemůžeme to nevztahovat k „Solidaritě" psané s velkým „S", ke společenskému hnutí za nezávislost osmdesátých let 20. století. A právě tehdy, kdy vznikala „Solidarita", se znovu a trochu jinak než dosud začalo mluvit o „solidaritě", která se stala jedním ze základních pojmů v polském politickém jazyce.

Nerůst blahobytu v Evropě a USA a pohled na dynamické ekonomiky v jiných částech světa je a (nejen kvůli euru) bude realitou. S tím se do poločasu dostává i krize idejí. Až dosud se dvě hlavní linie politického myšlení v západní Evropě, tedy velmi obecně středopraví konzervativci a sociální demokraté, mohly spolehnout na materiální východisko dané dlouhodobým a konkurencí neohrožovaným růstem (post)industriální tržní ekonomiky formující právně rovný městský kolektiv. Avšak tato zásadní společenská normotvorná kulisa zvolna přestává být realitou.

Nacházíme se v období, pro které jsou charakteristické radikální a hluboké strukturální změny v poměrně krátkém časovém horizontu. Současný cyklus tak svojí dynamikou připomíná transformační období let 1989-1991. Nynější krizové období odstartoval krach banky Lehman Brothers a následná ekonomická krize v roce 2008. Rok 2013 může přinést určité náznaky konce této transformace a první kontury pokusu o nalezení rovnováhy na Blízkém východě, stejně jako odpovědi na otázky stran budoucnosti EU.

Současná krize by měla obnažit všechny neformální rozhodovací mechanismy v EU. Zatím se tak ale nestalo. Rozhodnutí jsou i nadále přijímána omezeným počtem vlivných figur. A nepůsobí jen v Berlíně, Paříži nebo na chodbách budovy Komise Berlaymont v Bruselu. Dnešní evropští mandaríni jsou roztroušeni všude. Někdy jen nečekaně vyplují na povrch a doslova přes noc se z nich stanou vůdčí aktéři Unie. Kolik novinářů, kteří se zabývají mezinárodním děním, bylo schopno si, řekněme před půl rokem, vzpomenout na jméno guvernéra Bundesbank. Dnes všichni vědí, že je to Jens Weidmann.

Korupce se dnes považuje za jedno z největších nebezpečí pro právní stát a demokratické procedury. Pomalu, ale jistě zde ovšem vzniká nebezpečí daleko větší: boj proti ní. Pod rouškou protikorupčního tažení se totiž začínají objevovat případy, které zavánějí porušováním lidských práv, účelovostí, v některých případech lze dokonce hovořit o už dokonaných justičních zločinech. Na těchto „přehmatech" se podílejí všechny represivní a justiční orgány státu. A je jedno z jakého důvodu, neboť pravé pohnutky jsou před veřejností utajeny.

Vysoce kontroverzní návrh Evropské komise na zavedení kvót na zastoupení pohlaví ve vedení velkých obchodních společností vzbudil v České republice ohlas jako málokterá iniciativa z Bruselu z posledních let. Většinové reakce jsou velmi negativní až pobouřené. Šokující sociálně-inženýrská podstata návrhu nutně vybízí především k vymezení se vůči jeho věcné stránce. Není proto divu, že poněkud stranou zůstává druhá rovina celé problematiky, a sice úroveň rozhodování. Měla by (a může) o podobných otázkách rozhodovat Unie? Sahají její kompetence tak daleko?

V některých částech světa je bez práce více než čtvrtina mladých lidí mezi 15-24 lety. V některých zemích - jako je Španělsko a Egypt - je to dokonce více jak polovina. Celkem je na světě bez práce 75 milionů mladých lidí. Neznamená to jen ohromnou ztrátu kapacit a produktivity, ale i potenciální zdroj sociálního napětí. Japonci mají pro „svých" 700 000 mladých lidí, kteří fakticky žijí mimo společnost, speciální označení: hikikomori.

...a probouzí ze zlého snu politického sebeklamu. Z naivní čtyřicetileté víry, že kontinentálci jsou rozumní pragmatici a realisté, jak napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která od šedesátých let usilovala o vstup do Evropského hospodářského společenství, aby se jí to v roce 1973 po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů" dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru stále svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů.