Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V USA se objevují hlasy, které vybízejí vládu k prosazování změny íránského režimu. Jako ilustrativní příklad této tendence může sloužit článek Richarda Haasse, prezidenta vlivného think-tanku The Council on Foreign Relations, v Newsweeku z 22. ledna. Rámcově podobný názor vyslovil na stránkách tohoto časopisu i Lukáš Hoder ve své reakci na starší článek Ondřeje Šlechty. Existují však důvody domnívat se, že politika změny režimu neprospěje ani Íráncům, ani západním zemím.

Pohled na volební výsledky druhého kola ukrajinských prezidentských voleb skýtá vlastně skoro stejný obraz jako před pěti lety. Pouze celkový výsledek je trošku jiný. Tehdy poražený Janukovyč nyní triumfoval (48,95 %), Julija Tymošenková, jež převzala vůdčí roli v oranžovém táboře, těsně prohrála (45,47 %). Rozložení hlasů je však obdobné: východ a jihovýchod je modrý (modrá je barva Janukovyčovy Strany regionů), západ a střed oranžový, i když ne tak sytě jako před pěti lety. Ba co víc, i do těchto končin se vmísily „modré flíčky". A právě to volby rozhodlo. Proč tedy oranžová vybledla?

Když se v roce 2005 rektor Harvardské univerzity Larry Summers dopustil svých dnes již legendárních „sexistických" výroků, jež vyjadřovaly jeho (a zdaleka nejen jeho) soud o tom, že biologické dispozice k matematice a technickým vědám nejsou u žen tak vysoké jako u mužů, vyvolalo to v celých Spojených státech neobyčejný mediální povyk feministek a bojovníků za politickou korektnost. Pan rektor ve své funkci pak již dlouho nepobyl. Debata, kterou aktualizoval, však pokračuje. Nejen v zámoří, ale i v Evropě.

Přední expert amerického ministerstva zahraničních věcí na evropskou politiku David T. Armitage jr. se ve své zprávě pro Centrum pro analýzu evropské politiky pokouší odpovědět na otázku, jaký měl vstup tzv. středoevropské desítky do EU vliv na Unii jako celek. Armitage nejdříve krátce shrnuje vývoj vztahů od konce studené války, poté se pokouší posoudit, jak se novým členským zemím daří hrát evropskou hru. Nakonec uvádí několik pozitivních a negativních dopadů rozšíření.

Transatlantické vztahy nejsou bezproblémové, což se vícekrát ukázalo nejen během uplynulých desetiletí, ale velmi silně i za tzv. irácké krize v roce 2003. S nástupem demokratického prezidenta Obamy se mnozí Evropané těšili na vstřícnější a snad i štědřejší americkou zahraniční politiku. Velká očekávání se ale nenaplnila. Evropské země musí jednat se silnou a sebevědomou Amerikou a další vývoj transatlantických vztahů tak více než dříve záleží na schopnosti Evropanů dohodnout se mezi sebou a představit se jako spolehlivý a silný partner.

Dobré zprávy jsou vzácné; proto se doporučuje začít jimi, třebaže každý schopný reportér samozřejmě dává přednost těm špatným. Moje óda na Evropskou unii bude krátká.

Lukáš Hoder reagoval v obsáhlé polemice Změnit režim v Íránu na můj lednový příspěvek s názvem Zaútočit na Írán?. Autor v textu vyčetl několik bodů, zejména absenci adekvátního pohledu na autoritativní režim a podcenění faktoru možných mocenských změn v Teheránu. Bohužel musím konstatovat, že v mnohém reaguje na teze, které v mém článku nezazněly.

Přečtěte si, co ke kauze pro Revue Politika napsali Ondřej Šlechta, Roman Míčka a František Štěch.1256, 1238, 1175, 72, 15

Nejvyšší správní soud patrně v obavách o českou demokracii zakázal Dělnickou stranu. Perzekuce ji ve skutečnosti ještě více posílí. Její zákaz je nejlepším způsobem, jak ji dostat do parlamentu, což je přesně to, co si její odpůrci nepřejí. Stačí se podívat na politické projevy předních „dělníků". Demagogické výkřiky střídají plané fráze, kolem dokola obalené podivnou směsí vulgárního nacionalismu, ultrakonzervativních pseudomoralistických postojů a proletářské malosti.

Fischerova vláda přijala počátkem února napodruhé takzvanou exit strategy. Materiál má být reakcí vlády na odeznívající ekonomickou krizi a stav veřejných financí. Podle vlády obsahuje usnesení soubor konkrétních opatření, jejichž realizací bude možné v krátkém časovém období zpomalit negativní důsledky krize, stabilizovat ekonomicko-sociální prostředí a znovu nastartovat ekonomický růst.

Ideologie vs. „odbornost"