Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Diskuse o dekretech prezidenta Beneše poskytla pestrou škálu argumentů. Dosud však nezaznělo obecnější zamyšlení nad našimi vztahy se sousedními státy. Zkusme se na věc podívat z této širší perspektivy. Zahraniční útok proti prezidentským dekretům je možno chápat jako součást hlubšího problému, který si dovolím popsat jako „asymetrii požadavků". Mám tím na mysli skutečnost, že České republice je od jejího vzniku v roce 1993 adresováno mnoho rozmanitých požadavků ze strany našich sousedů. Naopak z naší strany nejsou vůči sousedům kladeny požadavky žádné.

31. března šli Ukrajinci potřetí v éře nezávislého státu k volebním urnám při demokratických parlamentních volbách. Slůvko „demokratický" je ovšem nutno brát se značnou rezervou. „Úprava" volebních výsledků státní administrativou, jak si všimla i česká média, totiž dosáhla značných rozměrů. Vedle jasných případů přímého ovlivňování volebních výsledků (když např. drtivá většina vězňů ve věznicích disciplinovaně hlasovala pro jedinou „správnou" volební formaci) se objevila řada dalších, méně viditelných kroků, které výrazně ovlivnily regulérnost voleb.

Už jen pro onen podivný chaos v projednávání zákona o úvěru na nákup gripenů v Poslanecké sněmovně, který předvedla vláda sociální demokracie a její poslanecký klub, by se měl celý stíhačkový kontrakt uložit k ledu, ne-li rovnou zrušit. Odhlédneme-li od podivného průběhu výběrového řízení, kdy se permanentně předělávaly podmínky kontraktu tak, aby vyhovovaly konsorciu BAE/Saab, pak to, co se nyní děje v dolní komoře českého parlamentu, je dalším důkazem účelovosti celého tendru.

V polovině dubna vyzvalo 180 podniků podepsaných pod tzv. Trutnovskou výzvou vládu a ČNB, aby něco udělaly se silnou korunou. Pár dní na to snížila centrální banka své úrokové sazby. Signatáři petice se tak nyní patrně cítí jako vítězové. Jejich pocit je však mylný.

Obecně platí, že čím rozvinutější a demokratičtější je společnost, tím větší hodnotu v ní má lidský život. Z dob dávno minulých mi utkvěl v paměti vtip sovětské provenience: jakýsi americký prezident, snad Eisenhower, navštívil Moskvu. Jeho partner Nikita Chruščov ho provází po nepřeberných pokladnicích Kremlu: zde jsou carské korunovační klenoty, tu skytské zlato, tam největšími diamanty zdobené koňské sedlo - dárek tatarského chána, tuhle hermelínový plášť od íránského šáha, drahokamy osazená šavle tureckého sultána, filigránské hodinky norimberských mistrů a další šperky.

V souvislosti s blížícími se parlamentními volbami bývá často slyšet slova: „Já nemám koho volit." Je to přinej­menším podivné tvrzení v zemi, kde je registrováno kolem šedesáti politických stran. Oblíbená je také floskule: „Byl jsem voličem ODS", po níž zpravidla následuje řada argumentů dokládajících, že onen člověk Občanskou demokratickou stranu zřejmě nikdy nevolil. Přesto ale uvedené věty mají určitou výpovědní hodnotu. Vyjadřují zklamání a trpkost.

1921

17. Alban Berg

Vojcek

Skladatel Vojcka přeměnil pokřivený harmonický jazyk svého učitele Arnolda Schönberga ve výkřik úzkosti nad ztrátou víry implicitní v tom, co považoval za trvalý rozpad tonality. Vojcek, obecně uznávaný za jednu ze dvou či tří největších oper 20. století, je příběhem o sexuální korupci a je také nezamýšlenou demonstrací výrazové nedostatečnosti atonality - ve vzepjatých vrcholech se Berg obrací jednoznačně k tónině d-moll.

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Román Zdeňka Rotrekla Světlo přichází potmě tvoří druhý svazek sebraných spisů autora, který je považován především za básníka. Rotrekl ale není úzký specialista. Známe jeho literární studie, kulturní publicistiku a drobnější prózy, jež ovšem převážně nesou pečeť lyrického výrazu. Zato Světlo přichází potmě je románem v pravém smyslu slova. Čas i místo děje jsou jasně určeny, někdy téměř s platností dokumentu, což jsou znaky vskutku prozaicky založeného textu. Uplatněné způsoby vyprávění jsou ovšem značně různorodé.

Esej Solženicyn a Sartre lze chápat jako „doplňkovou četbu" - po dvaceti letech - ke knize Opium intelektuálů, jež vyšla v polovině padesátých let a jež se loni dočkala i českého vydání. Raymond Aron ho napsal v roce 1976 na počest svého dávného přítele, spisovatele Manese Sperbera.