Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

„Náš charakter je určován naší volbou dobra, nebo zla, nikoli naším názorem na dobro či zlo."

Aristoteles, Etika Níkomachova

„Ve jménu svobody byl tak často nastolen despotismus, že bychom se měli poučit ze zkušenosti a posuzovat strany podle jejich činů než podle toho, co hlásají."

Raymond Aron, Opium intelektuálů

„V SSSR panuje naprostá svoboda kritiky."

Jean-Paul Sartre, po návratu z Ruska, 1954

Francouzský filozof a politický myslitel Raymond Aron (1905-1983) se narodil jako nejmladší dítě v pařížské asimilované židovské rodině, kořeny jeho rodu však tkví v Alsasku. Na Lyceu Jindřicha IV. byl lepším ze dvou premiantů třídy - tím horším byl pozdější představitel personalistické filozofie a zakladatel personalistického hnutí Emmanuel Mounier (1905-1950). I na École normale supérieure měl Aron štěstí na vynikající, mimořádně nadané spolužáky, své pozdější protivníky, jako byl právě Jean-Paul Sartre. Ale i zde byl nejlepší, obhájil mj. diplomovou práci o Kantově filozofii.

Ustavení, upevnění, expanze, agónie a příčiny pádu totalitního systému byly, jsou a zřejmě i nadále budou častým tématem nejen vědeckých analýz a publikací. Nová publikace Pavla Tigrida v nakladatelství Barrister & Principal pomáhá vytvářet obranné látky vůči nejrůznějším formám budoucích infekcí totalitních ideologií. Ideologií, které již možná nebudou těžit z tradice nacistické či bolševické, ale které budou mít ve své podstatě zakódovaný nezbytný prvek všech totalitarismů - Vladimírem Čermákem výstižně zformulovaný „hlad po lidské duši".

Všudypřítomnost Státní bezpečnosti mi byla celkem lho­stejná. Právě podpisem pod prohlášením Charty 77 se člověk cítil svobodnější než kdykoli předtím. U tehdejších všemocných byl zařazen nadobro a bez odvolání do seznamu nepřátel režimu, a právě proto si bez sebecenzury mohl otevřeně říkat, co chtěl. Ne že bych to nedělal už předtím. „Běž alespoň dozadu na zahradu, ať tě nikdo nevidí," říkala mi nešťastná sestra v den nějakých těch komunistických devětadevadesáti procentních voleb. „Proč?

Brněnský spisovatel, dramatik a politik Milan Uhde se ve svém článku "Charta 77 a chartisté po pětadvaceti letech" (Proglas 1/2002, s. 13-16) věnoval otázkám spojeným se vznikem a činností Charty 77. Je potěšující, že oproti většině ostatních publicistických textů, které se v minulosti věnovaly stejnému tématu, nepředstavil Chartu 77 jako monolitní hnutí, ale naopak se pokusil o popsání jednotlivých myšlenkových proudů působících v opozičním prostředí. Naznačil také důvody vedoucí k jeho izolaci od většiny obyvatelstva, která přetrvávala i po listopadových událostech.

Výzkumy volebních preferencí jsou v dnešních demokraciích důležitou součástí volebního procesu. Pro voliče i politické subjekty, které zamýšlejí kandidovat ve volbách, představují publikované volební preference informaci, podle které se mohou, ale nemusí rozhodovat (jak volit, jak vést volební kampaň). Ať se podle volebních preferencí rozhodují, nebo ne, zveřejňovaná data by měla být co nejsprávnější. To je úkol jak pro agentury, které volební preference zjišťují a poskytují je médiím, tak pro žurnalisty, kteří je odebírají, publikují je a dále s nimi pracují.

V posledních měsících věnují političtí představitelé i světová média zvýšenou pozornost eskalujícímu izraelsko-palestinskému konfliktu. Ve svých vyjádřeních však jaksi opomíjejí upozornit na některé faktory a fenomény, jejichž význam je často přehlížen a v důsledku jejichž jednostranné prezentace je odpovědnost za nastalou situaci neobjektivně přisuzována především Izraeli a jeho představitelům.

Televizní seriál Československo ve zvláštních službách ve chvíli, kdy píši tuto poznámku, nedosáhl ještě ani poloviny ohlášeného rozsahu. Jeho charakter je však zřejmě už vyhraněn. Je to obvyklá směs citací dobových filmových dokumentů a komentářů odborníků. Filmový obraz, jak už jsme si zvykli, nepřiléhá vždy k věcným informacím, nýbrž odpovídá spíše našim emocím, jež si obvykle spojujeme s určitými historickými událostmi.

V prosinci 2000 jsem v Proglasu zveřejnil úvahu s názvem Co nebylo shozeno se stolu, kde jsem zdůvodňoval, proč odmítnutí změn ústavy, jak je navrhly komise ODS a ČSSD, neznamená úlevné odsunutí jednoho problému. Naopak. Návrhy stran opoziční smlouvy nebyly iniciativou mimo čas a prostor, ale reagovaly na procedurální nekorektnosti z let 1997-1998, jichž se dopustily strany hradního bloku v čele s prezidentem státu.

Když Hana Marvanová nastupovala loni do čela Unie svobody, prohlásila cosi v tom smyslu, že chladné racionality už bylo v politice dost a že je tudíž třeba začít více dbát i na emoce. Což o to, emocí nám v politice poslední dobou opravdu přibylo, zejména v čase okolo rozpadu Čtyřkoalice, leč sotva se najde někdo, kdo by v tom dokázal vidět kdovíjaký přínos. Ba co víc, přibylo i moralizování. Lidovci, ještě zhruba před rokem údajně neposkvrněná nová síla, chystající se svorně vrazit čtyřkoaliční kopí do chřtánu draka opoziční smlouvy, jsou už zase hady.