Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Argentina je zemí v platební neschopnosti a její cesta od hospodářského zázraku k bankrotu je příběhem nepochybně poučným. Ale je tomu příběhu dostatečně porozuměno?

Jedním z typických jevů 20. století je situace, kdy se duchovně energičtí lidé vyčleňují z převládající intelektuální skupiny.

Čím se za tuto duchovní energii platí? Víme: samotou, vyvržeností, posměchem od těch, kdo tančí dobové tanečky, ztrátou publikačních možností. Nálepkou „reak­cionář" od věčných a vehementních pokrokářů. Co se zí­skává? Jasnost úsudku. Myšlenková brilantnost. Intelektuální poctivost (ale ta se vlastně nezískává, ta je nezbytným předpokladem). Ale toto vše je jen pozemské účetnictví. Věčnost díla a jeho poselství zůstává.

Tento „metakomentář" byl napsán vlastně již před dvěma lety, kdy neprošel jedním z našich deníků. S potěšením jsem konstatoval, že se na komentáři, komentářích i onom deníku za tu dobu zase nic tak moc nezměnilo.

Před čtvrtstoletím vypadaly dějiny hudby 20. století jinak, než jak se jeví dnes. Mnoho kritiků a vědců se tehdy domnívalo, že nevyhnutně dojde k univerzálnímu přijetí serialismu - atonální metody harmonické organizace vynalezené Arnoldem Schönbergem a šířené v západním světě jeho studenty a žáky. Jiní, jako například skladatel a historik Eric Salzman, měli za to, že budoucnost klasické hudby spočívá v ještě více „pokročilých" trendech než serialismus: „Staré kategorie - seriální, aleatorní, uzavřená, otevřená, náhodná forma, ultraracionalita - už ve skutečnosti nehrají roli.

Na vrcholu panování, které začalo roku 1848 a trvalo až do roku 1916, vládl František Josef, císař rakouský a král uherský, přibližně padesáti milionům poddaných. Němčina byla mateřským jazykem ani ne čtvrtiny z nich, a dokonce i v samotném Rakousku byl každý druhý člověk Slovan - Čech, Slovák, Polák, Ukrajinec, Srb, Chorvat, Slovinec. Každá z těchto etnických skupin toužila stát se svéprávným národem se vším, co k národu patří, včetně národního jazyka a národní literatury.

Cyklus úvah, který pod názvem Česká literární xenofobie začínáme uveřejňovat, vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Daniel E. Miller,Antonín Švehla - mistr politických kompromisů, přeložil Stanislav Pavlíček Argo, Praha 2001, 1200 výtisků, 359 s., doporučená cena 428 Kč.

Začátkem osmdesátých let najela Státní bezpečnost na kolej připravenou ministrem vnitra Obzinou hned poté, co se objevil první dokument Charty. Začalo to, co je dnes známo jako akce Asanace. Měl jsem kdysi u sebe načerno pořízený magnetofonový záznam jedné stra­nické schůze dosti vysoko postavené organizace KSČ. Komunistický natvrdlík otevřeně referoval dalším natvrdlíkům, jak se s Chartou zatočí, jaký se bude provádět nátlak na vystěhování, atd., atd., včetně izolace jednotlivých signatářů.

Výročí vzniku Charty 77 se česká média zmocnila způsobem sobě vlastním. Kromě několika seriózních článků, rozhovorů a televizních diskusí chartistů mezi sebou, které zásluhou moderátorů připomínaly besedy pamětníků, se národu dostalo také dalšího přídělu duchovní potravy ze zkažené konzervy minulosti: seznamů antichartistů. I když si tentokrát labužníci nepochutnali tak jako nad seznamy cibulkovsko-estébáckými, nemusejí zoufat.

Dovolte, abych začal vaší první knihou o Mitterrandovi. Co přimělo Brita, aby psal o francouzském politikovi? Proč jste studoval a pracoval na kontinentě a nikoli v Británii?