Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V českých periodicích bylo možné si v prosinci loňského roku přečíst titulky jako „Mečiar znovu sahá po premiérském křesle" či „Návrat Slovenska k mečiarismu". Důvodem byl výsledek historicky prvních krajských voleb, v nichž Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) slavilo velký úspěch. Výsledek podle některých publicistů odráží velké šance HZDS na vítězství v letošních parlamentních volbách a tím i vysokou pravděpodobnost jeho účasti v příští vládě.

"Buďte optimistou, pane předsedo. Musíte věřit tomu, že za čtyři roky v příštích volbách se vaše strana dostane na první nebo druhé místo a pak se tato dohoda přece stane bezpředmětnou." Touto větou ukončil předseda ČSSD a nový premiér Miloš Zeman televizní diskusi s Josefem Luxem, předsedou KDU-ČSL. Je měsíc a den po sněmovních volbách 1998 a lidová strana poprvé po dlouhé době zakouší, co to obnáší "stát mimo". ODS a ČSSD se dohodly na podmínkách podpory menšinové vlády sociálních demokratů, prezident Václav Havel, byť nerad, nastolenou situaci uznává.

Byl jsem vděčný Daně Němcové a Rudolfu Battěkovi, že se ujali organizace setkání signatářů Charty 77 po pětadvaceti letech, a Petru Pithartovi, že k tomu 29. ledna propůjčil prostory v budově Senátu. Bylo by se patřilo, abych vzal s sebou manželku. Nepodepsala sice základní prohlášení (hlavně proto, že jsme si ji jako jediného výdělečně činného člena čtyřčlenné rodiny nemohli dovolit existenčně ohrozit), ale nesla tíži všech důsledků mého podpisu. Nebýt jí, nevydržel bych tlak poměrů hmotně ani psychicky.

Není nic neobvyklého, že nás různá výročí, zvláště kulatá, vyzývají k zamyšlení nad nejrozmanitějšími problémy našeho bytí. Připomenutím si dnes již historických osobností, jejich činů nebo událostí a promítnutím minulých dějů do současnosti se snažíme nalézat odpovědi na to, co se nás týká a co právě prožíváme. Jedno z takových vyzývavých výročí jsme si připomněli 23. ledna. Letos to je již 65 let, kdy zemřel jeden z našich nejvýznamnějších představitelů konzervativního myšlenkového proudu, historik, profesor a také rektor pražské univerzity Josef Pekař.

V našem denním tisku už čtu jenom titulky. Nedávno mě jeden zaujal. Říkal cosi o tom, že Cyril Svoboda je připraven být premiérem. Můj bože, říkám si, jsem na to ale připraven já? Mám spoušť namazanou lojem, aby šla lehce jako pírko? A co bazuka ve skříni, nezrezla mi?

Nedávno odmítnutý návrh zákona o školném (a půjčkách na jeho krytí), navržený poslancem US Petrem Matějů, opět otevřel otázku vysokého školství. Jak se v devadesátých letech vyvíjelo?

Zdá se, že v České republice vše spěje k přímé volbě prezidenta. Proti už není skoro nikdo. Ostatně také proč, když být v této kauze pro je tolik příjemné. Pro přímou volbu svého nástupce se v článku pro MF Dnes nedávno vyslovil i přítomný hradní pán Václav Havel. Nebýt následné politické exploze v podobě rozpadu Čtyřkoalice, asi by se jeho návrh stal na několik týdnů konverzačně-politickým tématem number one. Nelze se však vyhnout podezření, že náhlá popularita přímé volby má několik skrytých důvodů a že o ni samotnou kráčí až ve druhé řadě.

V nedávném pořadu České televize Naostro se v horkém křesle potil známý český eurorealista. Vysvětloval, že jeho strana chce vstoupit do Evropské unie, aby Česká republika mohla přispět k tolik potřebným změnám uvnitř evropského novotvaru. Oponenti v pořadu poukazovali na to, že definitivní podoba Evropské unie je víceméně hotová věc a když už by došlo na změny, tak do ní mají co mluvit především Francie a Německo. Češi že se mají chovat podle principu „ber to, jak to je, nebo nech být".

Následné řádky nechť jsou vnímány ještě jako poslední slovo k roku 2001. Ostatně je poslední slovo opravdu posledním? Počátkem prosince prvního roku druhého tisíciletí jsem prováděl dietní chybu s komentátorem Mladé fronty Dnes. Pokusil jsem se přitom diagnostikovat paranoiu (vleklá duševní choroba vyznačující se bludnými představami) českých médií na příkladu Lidových novin. V jednom jejich komentáři byla vyslovena domněnka, že Václav Klaus přijal Vladimíra Železného proto, že onen druhý zná čísla tajných kont ODS ve Švýcarsku.

„Staroříšský Josef Florian" je dnes úsloví. Vydavatel, kritik, překladatel a také příležitostný spisovatel a básník: ke každému povolání můžeme uvést celou nůši kladů a příkladů a bude-li libo, také hrstku záporů. Dobrý portrét by měl mít světla i stíny, tak si alespoň já představuji podobu člověka, který se za tou horou díla skrývá. A tu skutečnou podobu vlastně známe pouze z jedné, ne zcela zřetelné fotografie: Josef Florian se nerad fotil.