Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Česká ekonomika je otevřenou ekonomikou nejen z hlediska kulturní otevřenosti a toku zboží a služeb přes její hranice, nejen z hlediska proudů turistů a obchodníků, kteří cestují přes její hranice, ale i téměř úplnou liberalizací pohybu majetku - kapitálu i soukromých úspor. Znamená to ale, že máme rezignovat na mezinárodní aspekty měnové politiky?

Platební bilance jako výraz našich vztahů se světem

Nedávné čtrnácté výročí sametové revoluce poskytlo "záminku" pro řadu bilančních úvah. Bohužel takřka úplně mezi nimi chyběla reflexe dosavadní zkušenosti s ústavním systémem České republiky. Přitom není žádným tajemstvím, že ústava českého státu vznikala ve chvatu, ba přímo s nožem nastávajícího dělení federace na krku, z čehož logicky vyplývala zvýšená pravděpodobnost výskytu chyb a nedodělků. Čas od času na ně někdo poukáže, často se projeví v praxi, ale případná řešení se odkládají někam do mlh budoucnosti.

Diskuse o možnosti spolupráce pravicových a středových (nesocialistických) stran vycházejí často z nesprávného předpokladu spočívajícího v přesvědčení, že tyto strany by vzhledem k programové blízkosti měly přirozeně spolupracovat a pokud tak nečiní, je zde nějaký odstranitelný defekt. Zpravidla se uvádějí personální příčiny, přičemž se předpokládá, že výměnou nekooperujících politiků v čele stran lze odstranit překážky pro nastolení domněle "přirozeného stavu", kterým je spolupráce.

Obecně se soudí, že tato vláda nemá pevné postavení, že je křehká či nestabilní. Vychází se přitom z podpory v Poslanecké sněmovně (převaha jednoho hlasu), popřípadě z nejisté většiny v Senátu. V jednom mají dotyční pravdu: v době hlasování o vyslovení nedůvěry vládě nedávno stačili dva jinak hlasující poslanci a Špidlův kabinet padl. Po ostravském sjezdu KDU-ČSL se zase objevily úvahy, že by tato vláda mohla skončit jako druhý Klausův kabinet, když z něj na podzim 1997 vystoupili lidovci.

Prvního listopadu uplynulo přesně padesát let od chvíle, kdy v Západním Berlíně na stanici americké vojenské policie skončila neuvěřitelná anabáze Ctirada a Josefa Mašínových a Milana Paumera. Po dvou letech záškodnické činnosti proti komunistickému režimu ve vlasti unikla původně pětičlenná skupina doslova v hodině dvanácté ze stahující se smyčky a měsíc se probíjela Východním Německem na svobodu. Na této cestě přišla o dva dopadené a později popravené členy, Zbyňka Janatu a Václava Švédu.

Od roku 1989 se česká společnost snaží postupně se vyrovnat se svou totalitní minulostí z období 1948-1989. V rámci tohoto úsilí bylo přijato mnoho zákonů jako např. lustrační, o mimosoudních rehabilitacích, restituční a mnohé další. Zatím posledními kroky na cestě k vyrovnání se s minulostí byl zákon o odškodnění občanů zavlečených do SSSR a zákon o zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti, které byly přijaty v minulém volebním období.

„Síla strany se povětšinou spíše než počtem hlasů měří jejím vlivem v řadách dělnické třídy a disciplínou jejích kádrů." Tuto větu lze nalézt ve slavné eseji Minulost jedné iluze francouzského historika Françoise Fureta. Autor měl přirozeně na mysli komunistickou stranu, tedy Stranu s velkým „S". K onomu konstatování přitom dospěl při komentování taktiky Komunistické strany Francie ve druhé polovině 30. let XX. století, tedy v souvislosti s jedním z „hvězdných" okamžiků celé francouzské levice - nastolením vlády Lidové fronty.

Vstupem do Evropské unie se Česká republika dostává do klubu států, kde je třeba neustále sledovat, kde se vytvářejí jaké aliance a jaké problémy jsou ve hře.

V polovině listopadu se úřadu kalifornského guvernéra ujal Arnold Schwarzenegger. Jeho volební vítězství je připisováno různým faktorům. Z ekonomického hlediska je důvod jasný: předchozí guvernér Gray Davis zkazil svým populismem vše, co se dalo. Oficiální přezdívka Kalifornie - „Zlatý stát" - nyní působí v kontextu hrozící finanční krize jako výsměch.

Vzpomínky na 17. listopad 1989 letos odstartovaly diskusi o příčinách tohoto zatím posledního zásadního zvratu v našich moderních dějinách. Vzrušená debata se vede na téma „Kdo se zasloužil nejvíce?". Byl to tzv. disent nebo „obyčejní lidé"? Na toto téma je možné diskutovat donekonečna. Osobně mám ale zato, že v roce 1989 byl rozhodující nikoliv vnitrostátní, ale mezinárodní vývoj. Nepopírám, že nakonec se věci v Československu seběhly z iniciativy domácí. Tvrdím ale, že bez příhodné mezinárodní situace by se nejspíš kupředu nepohnuly.