Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Izraelsko-palestinský konflikt je jedním z nejrizikovějších faktorů soudobého světa. Ovlivňuje nejenom bezpečnostněpolitickou situaci na Blízkém východě, ale díky svému prolínání s islamistickou, panarabskou, antiamerickou apod. problematikou má globální rozměr. S dopady izraelsko-palestinských sporů byla v posledním období různým způsobem konfrontována i Česká republika. Tyto dopady se projevují nejenom v oficiálních prohlášeních českých zahraničněpolitických aktérů, ale i ve vnitropolitických mediálních a politických diskusích.

Za studené války byla nejznámější italskou a snad i světovou novinářkou Oriana Falla­ciová, která se proslavila jak reportážemi z válečných oblastí, tak útočností svých rozhovorů se státníky. Přestože se kvůli své levicové orientaci často dostávala do křížku s americkou zahraniční politikou, zejména pokud jde o Vietnam a Střední východ, obdivovala moc a pevné postoje Spojených států i jejich kulturu. „Všechno v Americe vyzařuje sílu - od mrakodrapů až po vodopády," napsala ve svém prvním románě Penelopa ve válce (1962).

Patnáctého prosince skončil třináctý kongres Občanské demokratické strany, na nějž se bude jednou možná vzpomínat jako na významný moment v historii občanské pravice. Co se zde událo?

Česká pravice je v opozici. To je tvrzení, které je jistě možné zpochybňovat. Když ne tím, že rozlišování mezi pravicí a levicí je zastaralé, tak poukazem na to, že ve vládě jsou Unie svobody a KDU-ČSL, které přece patří přinejmenším k pravému středu. Název článku tedy vyžaduje vysvětlení. Nemám v úmyslu pouštět se do diskuse o obecné pravicovosti či levicovosti obou zmíněných stran a zvažovat, ve kterých dimenzích politiky je lze řadit do příslušných sektorů napravo nebo nalevo od pomyslného středu.

České veřejné finance jsou v pasti. Pokud nedojde v průběhu současného volebního období k reformě, mohl by dluh veřejných rozpočtů dosáhnout do roku 2006 až bilionu korun. Nejde ale jenom o toto magické číslo. Ve hře je totiž dosažení maastrichtských kritérií týkajících se rozpočtové stability. Katastrofický scénář by znamenal, že Česká republika jako jediný z přistupujících států nedosáhne v nejbližší době na společnou evropskou měnu.

Výsledky posledního kodaňského summitu EU a dojednané podmínky vstupu jsou podstatnými parametry pro rozhodování o budoucnosti ČR. V záplavě různých komentářů k tomuto vývoji však byly opomenuty tři roviny celého procesu. Je to rovina historická, rovina ideologická a konečně otázka délky jednání o přistoupení a rovnosti práv a povinností nových členů. Dovolím si učinit komentář ke všem těmto problémům.

Text, který v těchto dnech rozesílá Josef Zieleniec, mi připadá jako pláč dítěte nad mlékem, které se mu podařilo rozlít. Jedná se o šestnáctistránkovou úvahu s názvem Nová pravice: cesta k programu evropské kvality.

Když se ve dvacátých letech minulého století T. G. Masaryk zamýšlel nad svými možnými nástupci, napadla ho i následující následnická kombinace: nejprve Švehla a až po něm Beneš. „Protože nezná jazyků, není společenským a pro representaci," pronesl pak o Švehlovi, „musil by mít dobrý poměr k Benešovi, který by obstarával representaci a cizinu. Trochu francouzštiny se naučí..." Chabý francouzštinář Švehla měl však trochu jiný názor. Jak řekl při jiné příležitosti, po Masarykovi „nějaký prezident akademie se vždy najde, stačí nám nějaká monstrance, aby byla ukazována lidu".

Prosincový kongres ODS mnohé pozorovatele české politické scény překvapil. Hru s otevřeným koncem a dopředu nejasným výsledkem by ještě v červenci tipoval málokdo. Titán české pravice Václav Klaus nevyslyšel přání mnoha vlivných stranických činitelů a neukázal prstem na žádného ze svých nástupců. Hra s nenulovými součty tak přinesla výsledky vpravdě překvapivé. Měsíc „poté" zaznívá z politických kruhů blízkých největší české pravicové straně opatrná chvála.

Americký prezident George Bush zpravidla vyvolává chápavý úšklebek na rtech evropských osvícenců. Je to venkovský balík bez salónního espritu, nevzdělanec, který si plete Platóna s platinou, slon v porcelánu, zkrátka nezpůsobný kovboj. Bilance posledních týdnů je však taková, že mnozí v Evropě jsou nuceni tento názor poopravit. S bezradným podrbáním v týlu evropští komentátoři uznávají, že na pozadí Bushova výkonu duchaplní a rafinovaní evropští státníci stále více upadají do bezvýznamnosti.