Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V České republice je již několik měsíců pravicovými opozičními politiky i některými lidskoprávními organizacemi upozorňováno na skutečnost, že výrazně narůstá vliv bezpečnostních složek a jejich infiltrace do lidského soukromí nad rámec běžné potřeby zajištění veřejného pořádku. Signifikantním příznakem této skutečnosti se stal i narůstající počet odposlechů prováděných Policií ČR a zpravodajskými službami.

V prosinci 2004 uplynula dvě století od narození britského konzervativního politika a spisovatele Benjamina Disraeliho. Revue Politika u této příležitosti uveřejňuje zamyšlení o jeho způsobu uvažování v oblasti zahraniční politiky a o jeho odkazu pro současnost.

Člověk není výtvorem okolností - okolnosti jsou výtvorem člověka.

Benjamin Disraeli

„Příliš velké na Evropu, příliš malé na svět", říká o Německu přiléhavé britské úsloví. Česká média a část české politické scény ale o německé evropské politice a o česko-německých vztazích neinformují korektně. Například opakovaně tvrdí, že česko-německé vztahy nebyly nikdy lepší než nyní. Ignorují tak podstatné skutečnosti. Současné česko-německé vztahy jsou zatím nejlepší jen ve svých moderních dějinách.

Prezident republiky pronesl 28. října 2004 výzvu ke "smíření se s námi samými, ke smíření se s naší vlastní minulostí". Ačkoliv slova Václava Klause bývají živě komentována do třetího kolena, tato úvaha pronesená při významné příležitosti propadla jaksi do ticha. Jistěže také proto, že mediální lobby vidí ve smířlivosti neprodejný ležák. Sváry jsou komerčně vítanější. Ale kulturní a politický problém ochoty-neochoty ke smířlivosti-nesmířlivosti leží v našem osudu hlouběji než na úrovni případné mediální debaty.

ODS se mění. Vyklubala se z vejce Občanského fóra a pevně se zabydlela na české politické scéně. Z místa vlajkové lodi revoluce v letech 1992-96 sestoupila po skluzavce dvou oposmluv do role čisté opozice, z miláčka médií se stala rituálně proklínaným ďáblem novinářské kavárny. Deset let stál v jejím čele nejúspěšnější politik polistopadové éry a dnes má v čele teprve druhého předsedu, který nemůže Václava Klause napodobit ani nahradit. Popravdě řečeno, Mirek Topolánek se o nic takového ani nepokouší.

Kupředu pravá

Modrá volební vlna nedávno zaplavila krajská zastupitelstva i bývalou konírnu pražského Valdštejnského paláce, kde sídlí Senát. Nabízí se otázka: nešlo podobnou vlnu vyvolat už v létě 2002 před volbami do Poslanecké sněmovny?

Ukrajina stála vždy na okraji české pozornosti. Český nezájem o světové dění už ale dospěl do stadia celkem spolehlivého lakmusového papírku: Zjistěte si, o co všechno se Češi nezajímají a nestarají, a hned budete vědět, co se kde děje závažného či alespoň poutavého. V případě Ukrajiny je ovšem český nezájem takřka trestuhodný. Vždyť jde (po Rusku) o druhý největší evropský stát, pátý nejlidnatější, navíc v klíčovém geopolitickém postavení a ne zas tak vzdálený od České republiky. A hlavně: ukrajinská menšina tvoří nejpočetnější minoritu v Česku, jež předčí i tu slovenskou.

Město Brno začalo v letošním roce rozvíjet vztahy s ukrajinským Charkovem. Reagovalo tak na iniciativu ze strany Charkova, který si Brno v ČR vybral za strategického partnera ve snaze oživit bývalé obchodní kontakty a pomoci tak tamním výrobním gigantům najít nová odbytiště. Jarní mise několika zástupců brněnských a jihomoravských firem organizovaná obchodní a hospodářskou komorou naznačila možnosti a zmapovala terén. Vydatně jí v tom pomohla přítomnost tehdejšího náměstka brněnského primátora a dnešního primátora Richarda Svobody.

Nové Komisi José Barrosa jako by se na paty lepila smůla. Činnost mohla zahájit až téměř o měsíc později a až na druhý pokus. Ještě předtím odhalila zpráva skupiny vedené Wimem Kokem, že Lisabonská agenda, jejíž cíle povýšil Barroso na stěžejní úkoly svého týmu, je pravděpodobně nerealizovatelná. Předseda Barroso byl na počátku odhodlán vytvořit Komisi, jejíž hlas by byl v rámci každodenní činnosti Unie nepřeslechnutelný.

Porážka ČSSD v letošních krajských a senátních volbách vyvolala v této straně logickou diskusi o příčinách jejího neúspěchu. Podle toho, jak to jednomu ze dvou kandidátů na předsedu před blížícím se sjezdem sociální demokracie zrovna vyhovuje, se objevují argumenty o tom, že to byl důsledek nízké volební účasti, „zrady" programu sociální demokracie nebo špatné volební kampaně. Oprosťme se od emocí a účelového využívání celé záležitosti ve vnitrostranickém boji a podívejme se na věc objektivnější optikou.