Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

V minulých německých volbách se na poslední chvíli v den voleb rozhodlo 16 % voličů, tento rok to bylo neuvěřitelných 28 %. Zdá se ale, že nerozhodnost nepostihuje cíle volebních programů tolik jako jejich radikálnost a způsob, jakým dosáhnout cíle hlavního: hospodářské efektivity a růstu. Hlavním heslem volební kampaně byly reformy německého sociálního státu, který už funguje sto dvacet let. Velké posuny hlasů postihly hlavně velké strany (CDU a SPD) a jejich málo přesvědčivé reformní programy.

Stopa, kterou po sobě zanechal Raymond Aron, není zaměnitelná se stopami, které se zachovaly po jiných velkých postavách francouzského intelektuálního života jeho epochy. V dnešní době ti, kdo se hlásí k jeho odkazu a patronaci, tvoří v jistém smyslu neoficiální klub, ve kterém přichází ke slovu uvažování a rozlišování, které ztělesňoval on sám způsobem, jakým vedl své myšlenky. Vyskytují se po celém světě. Nehlásí se k žádné společné doktríně - Aron také nic takového nevyznával -, ale spíše k disciplíně, k respektu k určité morální kázni myšlení, jež byla Aronovi vlastní.

V předvečer výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy poskytl nový ministr kultury Vítězslav Jandák rozhovor deníku Lidové noviny. Na otázku redaktorky Renaty Kalenské ohledně svého všeobecného přehledu o kulturní tvorbě odpověděl: „Mít přehled o kultuře? To vůbec ne. Podívejte se, co má na starosti ministr kultury. Aby měl přehled, to tedy ne!" Divadelník Petr Oslzlý kdysi pronesl provokativní výrok, že státní úředník nemá co mít estetický názor. Ve svém radikalismu ovšem ani jeho nenapadlo zpochybnit, že by byrokrat na poli kultury měl mít přehled.

Letní politická sezóna obvykle nebývá na události bohatá, zvláště co se týče zahraniční nebo evropské politiky. Letošní léto bylo výjimkou. Podívejme se na dvě události, které se v letních měsících odehrály mezi Prahou a Vídní. Jako první se zde zapsal český premiér Paroubek, který během návštěvy Vídně avizoval „gesto" České republiky vůči antifašistům z řad československých občanů německé národnosti v období druhé světové války a období po ní následující.

„Já jsem tě zplodil, já tě taky zabiju!", řekl prý Taras Bulba svému proradnému synovi Andrejovi. Totéž by mohl říci ukrajinskému prezidentovi Juščenkovi kyjevský Majdan Nezaležnisti (náměstí Nezávislosti), přesněji očekávání, kterými byl živen ve dnech „pomerančové" revoluce. I ti pozorovatelé, kteří jednoznačně stranili legitimnímu vzepětí demokraticky smýšlejících Ukrajinců, se už tehdy trápili otázkou, co se stane, když Viktor Juščenko a jeho tým nebudou moci splnit své velkorysé, vskutku pohádkové sliby.

Na summitu Rady Evropy, který se konal 16. května 2005 ve Varšavě, přednesl prezident Václav Klaus projev, který vzbudil značnou pozornost. Varoval v něm před nebezpečím postdemokracie. Tímto pojmem Klaus označuje pokusy různých struktur a skupin, které se bez demokratického mandátu pokoušejí přímo ovlivňovat různé zásadní a citlivé společenské problémy. Klaus byl v domácí české politice atakován ze strany některých žurnalistů, intelektuálů a příslušníků nevládních organizací za to, že demokracii zužuje pouze na soutěž politických stran.

Další rozšiřování Evropské unie, které míří na Balkánský poloostrov, vyvolávalo zpočátku značné pochyby o tom, zda se opravdu postupuje správným směrem. Jinými slovy, zdálo se (a některé případy stále vyvolávají pochybnosti), že EU nerozumí balkánským specifikům. Poslední události však nasvědčují tomu, že k určitým změnám přece jen začalo docházet. Dá se říci, že došlo k vystřízlivění evropských institucí vůči Balkánu jako takovému.

Summit Evropské rady na základě kladné hodnotící zprávy Evropské komise 17. prosince 2004 rozhodl o zahájení předvstupních rozhovorů s Tureckem. V předvečer jednání německý ministr zahraničí Fischer v rozhovoru pro BBC prohlásil, že vstup Turecka do EU bude pro Evropu svým historickým a strategickým významem druhým "dnem D". Chtěl tím naznačit, že hlavy členských států EU stojí před rozhodnutím, které ve svém důsledku principielně změní budoucí charakter projektu evropské integrace a částečně tak ovlivní budoucí politicko-ekonomické uspořádání celého evropského kontinentu.

Letošní rok přináší řadu významných jubileí. Asi nejvýznačnějším z nich se jeví šedesát let od konce druhé světové války. Ovšem jsou tu i výročí jiná - v dubnu tomu bylo devadesát let, kdy byla rozpoutána genocida spáchaná mladotureckým režimem na arménském národě. Za její počátek bývá symbolicky považováno zatčení 2345 příslušníků arménské elity v Istanbulu. Tzv. arménské události vždy stály stranou světové pozornosti, což evokuje i časté označení „zapomenutá genocida". Přitom existuje řada důvodů, proč by se měla tato událost připomínat.

Text francouzského historika idejí Alaina Besançona (1932) o islámu je pro české čtenáře aktuální především proto, že se zabývá duchovními kořeny dvou odlišných civilizací, židovsko-křesťanské a muslimské. Většina Evropanů je bohužel schopna minulé i současné konflikty se světem islámu vnímat pouze v politické rovině, protože jim k nim často chybí základní klíč. Není divu, že jejich závěry bývají osudově krátkozraké. U nás jsou účastníci mediálních diskusí o islámu, včetně duchovních, většinou přesvědčeni, že v „dialogu" s muslimy si mohou vystačit s několika truismy.